Aleš Valenta po uvedení do Síně slávy: Vážím si toho. Akrobatické lyžování je sportem druhých šancí
V pátek byl akrobatický lyžař a olympijský vítěz Aleš Valenta v rámci vyhlašování Krále bílé stopy 2022 uveden do Síně slávy Svazu lyžařů České republiky. Jak vzpomíná na své sportovní začátky i na zlatou olympiádu v Salt Lake City, kde jako první na světové scéně skočil trojité salto s pěti vruty?
V Síni slávy českého lyžování jste doplnil takové osobnosti jako Jiří Raška, Kateřina Neumannová, Pavel Ploc nebo Květa Jeriová-Pecková. Jak toto ocenění vnímáte, co pro vás znamená?
Je to velmi příjemné. Na druhou stranu mám vždy pocit, že tato ocenění by si zasloužili ti lidé, kteří nejsou vidět. Máme kolem sebe spoustu trenérů, spoustu bafuňářů, kteří se věnují tomu svému sportu třicet, padesát let a tyhle já bych oceňoval. Samozřejmě si toho moc vážím, jsem rád, že se to stalo.
Ocenění jste si převzal ve Žlutých lázních na slavnostním vyhlášení Krále bíle stopy 2022. Jak jste si večer užil?
Užil jsem si ho moc. Líbilo se mi, že to bylo v neformálním stylu. Zažil jsem spoustu vyhlašování v hotelech nebo divadlech. Tohle bylo super, ve stylu zahradní párty, u vody. Skvělá a přátelská atmosféra.
V jednom ze starších rozhovorů jste uvedl, že akrobatické lyžování je sportem druhých šancí. Proč?
Pro mě to byl sport druhé šance, protože jsem se docela dlouho hledal. Sedm let jsem dělal gymnastiku, potom rok a půl skok o tyči. Až v patnácti letech jsem přešel právě k akrobatickému lyžování a více méně jsem oproti ostatním ještě nic neztratil. Proto říkám, že je to ideální sport druhé šance třeba pro gymnasty nebo trampolinisty, kteří se dostanou během puberty do fáze, že už nechtějí dělat ten svůj sport. Pořád je tu akrobatické lyžování, speciálně u akrobatických skoků může člověk přijít ještě klidně v 15 nebo 16 letech a může docílit velkých úspěchů. Ale i ve světě je to běžné. V našem sportu je hodně závodníků, kteří přešli z gymnastiky, trampolín nebo skoků do vody. Mnohem lépe se pak pracuje s dětmi, které umí dělat kotouly ve vzduchu.
Jaké byly vaše začátky v akrobatickém lyžování a kdy přišly první úspěchy?
Pro mě byly začátky celkem jednoduché, jelikož jsem právě ty kotouly už uměl. Když jsem začínal, tak bylo po České republice pár malých areálů, kde se skákalo do jezer nebo do řeky. Ovoce to přineslo celkem brzy. Začínal jsem v patnácti letech a v osmnácti letech už jsem jezdil Evropské poháry. První úspěchy na evropském poli přišly také relativně brzy. Ale pro mě osobně bylo velkým úspěchem, když jsem poprvé skočil salto vpřed. To, že jsem přetočil a dopadl na obličej, je věc druhá, ale pro mě to byla velká věc. (smích)
V letošním roce se slaví dvacáté výročí vaší zlaté medaile z olympiády v Salt Lake City. Blízko olympijské medaili jste ale byl už čtyři roky předtím v Naganu. Byla pro vás tato „bramborová“ medaile hnacím motorem, nebo velkým zklamáním?
Já jsem to vlastně nebral vůbec nijak. Byl jsem rád, že jsem čtvrtý, protože všichni tři kluci, co byli přede mnou, si to zasloužili. Je pravda, že jsem se postupem času setkával s lidmi, kteří mi říkali, to je taková škoda, to čtvrté místo. Takhle se to opakovalo několik týdnů, měsíců. Najednou jsem si začal říkat, že to je možná fakt škoda. (smích)
Kdy začala vaše mise skočit trojité salto s pěti vruty?
Hned jak skončilo Nagano. Tak jsem věděl, že chci skočit něco víc a posunout svou úroveň a výkonnost. Hned první tréninky v létě 1998 jsme na tom začali pracovat.
V Salt Lake City jste po prvním ze dvou finálových kol byl na pátém místě. Pro druhé kolo jste si vybral právě trojné salto s pěti vruty, tedy skok, který nikdo před vámi neskočil. Jak těžké bylo rozhodnutí jít do risku? Připouštěl jste si, že by to nemuselo vyjít?
Mně to bylo jedno. Jediné, co jsem řešil, tak bylo počasí. Kdyby tomu nepřálo počasí, tak zase tak velký blázen jsem nebyl, abych se chtěl nechat zranit. Ideální podmínky naštěstí byly a potom nebyl problém trojité salto s pěti vruty skočit.
Po Jiřím Raškovi (1968) jste se stal druhým českým olympijským vítězem v individuální disciplíně na zimních olympijských hrách. Vnímal jste, že se váš úspěch stal součástí české olympijské historie?
Dokud vám to někdo neřekne, tak takové věci vlastně nevnímáte. Samozřejmě je to pěkné. Ale nejsem typ člověka, který by žil z minulosti a studoval historii.
Je nějaká gratulace, která vám udělala největší radost a jak jste zlatý olympijský triumf oslavil?
Já si moc vážím každého, kdo mi pogratuloval. Každá z gratulací má svou váhu. S kamarády závodníky jsme šli nejdříve do amerického domu, pak jsme šli zase na jiná místa. Nebyla to žádná divoká party, kde bychom tančili na stole. Ale strašně mě to naplňovalo a měl jsem obrovskou radost, že se můžu o to vítězství takhle podělit.
Na jaký moment ve své kariéře kromě zlaté olympiády ještě rád vzpomínáte?
Živě si pamatuju na svoje první salto. Bylo to v Šumperku v létě, to mi bylo patnáct let. Byl to krásný pocit a velký úspěch, kdy se mi povedlo překonat ten strach a obavy. Ještě velmi rád vzpomínám na to, když jsem poprvé skočil trojité salto s pěti vruty na tréninku před Světovým pohárem ve Whistleru. To bych možná postavil i na stejnou úroveň jako tu olympiádu. Když jsem to skočil, všichni kluci se ke mně seběhli, začali mě objímat. To bylo nejvíc. Na olympiádě všichni věděli, že to budu skákat. Tam to nebylo zásadní překvapení.
Od roku 2013 moderujete na České televizi zábavný sportovní magazín pro děti Lvíčata. Co vás na tom projektu nejvíce baví?
Lvíčata jsou naše srdcovka, záměrně říkám naše, protože je to náš společný projekt s manželkou Elen Černou. Mám z toho strašnou radost, vždycky když jedeme natáčet a vidím to nadšení dětí, jak je baví sportování, jak se překonávají.
Čemu dalšímu se po skončení kariéry věnujete?
Mám hodně práce. Různé moderování, vedení Akrobat parku, do toho nějaké marketingové aktivity. Zároveň celkem nově působím i na Svazu lyžařů, kde vedu komisi Aerials.
Sleduje současnou scénu akrobatických skoků? Jsou tam nějaké výrazné rozdíly oproti vaší soutěžní éře?
Sleduju. Letos byla skvělá olympiáda, hodně závodníků skákalo trojité salto s pěti vruty. Oproti mým závodním časům jsou sportovci mnohem preciznější, rozhodně všichni skáčou čistěji.
