Razýmová po sezoně snů: Úspěchy mi vyrazily dech. Na něco takového jsem nebyla připravená
Tuhle zimu si sama nedokázala vysnít ani v těch nejrůžovějších nočních scénářích. Kateřina Razýmová se během ní katapultovala mezi nejužší mezinárodní špičku. Ve Světovém poháru šokovala hned v prvním distančním závodě sezony pátým místem a velmi vysoký standard si udržela během celého ročníku. I přesto, že jí program několikrát značně narušila nemoc. „Myslím, že teď už soupeřky ví, že jsem a kdo jsem,“ smála se v rozhovoru česká kometa běžeckého lyžování.
Máte za sebou životní sezonu. Jak moc mrzí, že kvůli pandemii koronaviru skončila dříve?
Mrzí to samozřejmě hodně, nicméně jsem si vědomá toho, že jsou v životě mnohem důležitější věci než to, jestli se někde odjedou závody na lyžích nebo ne. Myslím si, že zrušení závodů v Kanadě bylo spravedlivé. Kdyby se závody konaly a mohly závodit jen některé státy, výsledky by to asi dost znehodnotilo. Jen bych to rozhodnutí o zrušení čekala dříve.
Přesto - kariérní maximum v podobě pátého místa, dohromady pět umístění v TOP 10 a pouze dva závody, ve kterých jste se nevešla na body. Se zimou tedy nejspíš musíte být spokojena, je to tak?
Spokojená jsem moc. Bodovala jsem ve všech distančních závodech, do kterých jsem nastoupila, což byl před sezónou můj cíl. Ty dva závody bez bodů byly sprinty. U těch stále považuju za zázrak, když se mi podaří probojovat se do rozjížděk. Mrzí mě, že jsem letos dvakrát omarodila a přišla tak o spoustu závodů a možnosti bojovat o další skvělá umístění. Věřím, že by přišly.
Pro doposud životní páté místo jste si dojela hned v prvním distančním závodě sezony. Jak velký šok to pro vás byl vzhledem k tomu, že do úvodního podniku Světového poháru závodník většinou nastupuje s pocitem, že úplně neví, do čeho jde a jak na tom je konkurence?
Jak jsem říkala v prosinci bezprostředně po závodech, nebyla jsem na to absolutně připravená. Snila jsem o místění do TOP 30 ze skandinávské části Světových pohárů. To, že jsem hned v Kuusamu jela takhle, bylo skvělé a špatné zároveň. Nebyla jsem mentálně nastavená na to bojovat o takové umístění a myslím, že pódium jsem si prohrála malou bojovností v hlavě v průběhu závodu. Však já bych v ten den byla tak spokojená i za 10. místo. Vyrazilo mi to dech. Škoda jen, že jsem v sezóně už tuto disciplínu, tedy 10 km klasicky s intervalovým startem, pak už ani jednou nejela.
Přesvědčila vás až stíhačka následující den, ve které jste TOP 10 zopakovala, že první závod nebyl jen náhodný ústřel?
Z té stíhačky nemám moc dobré pocity. Já jsem byla v noci nervózní jak nikdy. Nespala jsem, nedokázala jsem se pořádně rozjet, v hlavě mi pořád běželo, že to hlavně nemůžu úplně podělat, aby mě všichni nepředjeli. Do toho přišla skandinávská zima, vítr, omrzlo mi snad všechno… Teď už je to sranda vzpomínat. Ten výsledek byl pro mě hodně důležitý.
Po Finsku vás čekala čtrnáctidenní závodní pauza. Co se vám během ní honilo hlavou? Bylo to psychicky náročné?
Bylo náročné sledovat závody v televizi. Přemýšlela jsem, jaké by bylo závodit. A pak mě samozřejmě přepadaly myšlenky typu – co když to byla náhoda, co když ta výkonnost zmizí, dokážu se připravit na Davos? Člověk občas přestane myslet racionálně. Lászlo (Vladislav Razým – manžel a osobní trenér v jedné osobě, pozn. red.) mě ale většinou vrátil zpátky do reality.
Následoval podnik v Davosu s dalším umístěním v elitní desítce…
Davos byl ještě super. Toho sedmého místa na distanci skatem si hodně vážím. Bylo to vabank, dorazila jsem právě s Lászlem kvůli vyšší nadmořské výšce asi 20 hodin před startem, všechno se zdálo být optimální. Ale pak přišla Tour a já myslela, že je po všem.
Z nejslavnějšího etapového závodu jste odstoupila po dvou startech kvůli střevní viróze. Jak těžké bylo opustit Tour de Ski v do té doby životní formě?
Ze začátku mi bylo tak nějak všelijak. Sváděla jsem to na nervozitu, nicméně mi to bylo od začátku divné. Nejsem takový nervák. Hlavně první závod byl sprint a před těmi nervy obvykle nemívám vůbec. Začátek byl plíživý. Před druhým závodem v Lenzerheide jsem se skoro rozbrečela cestou na start. Bylo mi chvílema relativně špatně, chvílema úplně dobře. Neměla jsem žádné příznaky, ale pochybovala o tom, jestli vůbec startovat. Závod se vůbec nepovedl, byla jsem 26., strašně za očekáváním. Nikomu jsem v závodě nestíhala. Druhý den už jsem skončila v horečkách, se střevní virózou. To pro mě vlastně bylo psychicky vysvobození, protože jsem už alespoň konečně věděla, že se něco děje. Odstoupit z Tour bylo v těch horečkách snazší, protože jsem neměla na vybranou. Kdyby to pokračovalo jako první dva dny, asi bych pokračovala, protože člověk se nechce vzdát. Stálo by to ale nejspíš za prd.
Cílem ale bylo se v plné síle předvést domácímu publiku na SP v NMNM, což se povedlo. Jaké bylo startovat před vlastními fanoušky v pozici reprezentačního lídra s velkým očekáváním veřejnosti?
Povedlo a myslím, že to bude jedna z mých nejlepších vzpomínek. Samozřejmě to nebylo jednoduchý, ta závodní pauza od Tour de Ski byla relativně dlouhá, navíc návrat po nemoci je vždycky velký otazník. Mediálně byla ta akce hodně sledovaná, takže člověk se myšlenek na NMNM neměl šanci zbavit, ať se o to snažil, jak chtěl. Ale užila jsem si to moc. Dorazila spousta kamarádů z oddílu z Plzně, rodiče a další příbuzní, spousta fanoušků… Bylo super závodit s jejich kulisou v zádech, udělat jim radost dobrým výsledkem a užít si to pak s nimi.
Musela jste si během sezony zvykat na novou roli spojenou například s větším zájmem médií a fanoušků?
Ten zájem byl celkově větší než v předchozí sezóně, to jo. Zdálo se mi, že „plný brejle“ toho mám právě před NMNM, ale jinak se to tak rovnoměrně rozvrstvilo, že se to dalo dobře zvládnout.
Všimla jste si například, že vás začaly jinak vnímat soupeřky?
Myslím, že už ví, že tam jsem, a že mě už asi poznají. Snad nebudou mít možnost to zase zapomenout. (smích)
Co je potřeba udělat právě pro to, aby nezapomněly? Abyste v nadcházejícím ročníku dokázala navázat na skvělou uplynulou sezonu?
Řekla bych asi pokračovat v tom, co jsme dělali doteď, a snažit se vylepšit to, co vylepšit jde. Takže asi všechno. (smích)
Další zima je ale ještě daleko. Jak plánujete využít volno před začátkem přípravy?
Teď se blbě plánuje, protože asi nikdo neví, co bude. Takže zatím dělám, co je možné. Doděláváme nedodělané na domku, užívám si různé „experimenty“ v kuchyni, v rámci možností sportuju. A až bude příležitost, těším se na nějakou posezónní oslavičku s kamarády.
