Rudolf Höhnl slaví 75. narozeniny! Na jaký moment své kariéry nejraději vzpomíná?
Byl u toho, když český skok na lyžích byl fenoménem. Rudolf Höhnl, který dnes slaví 75. narozeniny, v roce 1973 ovládl v Bischofshofenu závěrečný závod Turné čtyř můstků, o rok později pak skončil třetí na MS ve Falunu. Zúčastnil se tří olympijských her, následně během své trenérské kariéry vedl v dorosteneckém věku Pavla Ploce či Švýcara Simona Ammana. Působil také jako stylový rozhodčí. Jak se za touto érou Höhnl ohlíží, se dočtete v našem rozhovoru.
Na jaký moment vaší kariéry nejraději vzpomínáte?
Je těžké určit jen jeden. Určitě zlatá medaile Jiřího Rašky na ZOH v Grenoblu v roce 1968, kde jsem byl také součástí týmu. Na to rád vzpomínám, bylo to velký svátek našeho sportu v Československu. Tehdy s tím nikdo nepočítal, a to přesto, že Raška měl už předtím za sebou nějaké úspěchy. Samozřejmě nemohu opomenout bronzovou medaili, kterou jsem vybojoval šest let poté na MS ve švédském Falunu.
Po olympiádě v Grenoblu skoky na lyžích naprosto pobláznily Československo…
Rýsovalo se to už od doby, kdy reprezentaci převzal Zdeněk Remsa. To jsem ještě v ní nebyl, nicméně tým najel na jiný systém. Odlišné tréninky, celoroční příprava. Takhle to tu v minulosti nefungovalo. Výsledky práce se už začaly ukazovat na olympiádě v Innsbrucku, ve stejném roce dokonce Dalibor Motejlek stanovil nový rekord v letech na lyžích (142 m, Oberstdorf – pozn. red.). To byly první vlaštovky, které ukazovaly, že skokanský sport jde u nás vzhůru.
Když jsou dobré výsledky, tak je větší zájem i ze strany veřejnosti. Do klubů se hlásili noví kluci a vyrostla generace, která pak dosahovala v dalších letech skvělých výsledků. Skoky byly u nás královskou disciplínou, mrzí mě, že se to teď trochu ztratilo.
Celá ta euforie vyvrcholila ve Vysokých Tatrách, kam dorazilo neskutečných 140 tisíc fanoušků. Skončil jste na nepopulární čtvrté pozici, přesto to musel být obrovský zážitek.
Viděl jste ty snímky, všechno bylo jiné. Diváci byli i na nájezdové věži, dokonce se spekulovalo, že ne na všechny se dostaly lístky. Výborná atmosféra. Bylo to domácí MS, chtěli jsme vybojovat nějaké dobré umístění. To se nakonec povedlo, Jiří Raška skončil na velkém můstku druhý, a Ladislav Rygl dokonce v severské kombinaci zvítězil. Já jsem obsadil čtvrtou příčku, což mě trochu mrzelo. Ale medaile v týmu byla, a i když ne zlatá, tak jsme tam celkově předvedli hezké výsledky.
Je podle vás reálné, aby se podobně velká akce ještě někdy uskutečnila?
Určitě ne, doba se změnila. Je zájem o jiné aktivity. V roce 1970 barevná televize začínala, teď je v ní nespočet přenosů a člověk si může vybírat.
Je to celosvětový trend. Na Holmenkollenu jsme skákali před sto tisíci diváky, a přestože i teď to je v Norsku velká událost, tak lidí chodí podstatně méně.
Jako trenér jste vedl několik talentovaných skokanů. U kterého jste na první pohled viděl, že má na to být nejlepší?
Dopředu to nejde určit nikdy. Pamatuji si, že když jsem měl možnost trénovat juniorskou reprezentaci, řekl jsem: „Pokusím se připravit závodníka tak, abychom na něj byli hrdí.“ Někdo má větší talent, někdo menší. Snažíte se z toho vytřískat to nejlepší, k tomu musíte mít i trochu štěstí, aby se to nakonec povedlo.
Důležité je, aby se chtěl posunout i sám skokan. I kluk, který nemá takový potenciál, může tvrdou dřinou a kvalitním přístupem dosáhnout určitých úspěchů. To si například myslím, že teď u nás chybí.
Závidíte dnešním skokanům podmínky, ve kterých pracují? Nebo ta doba měla své kouzlo?
Každá doba má svoje. Za naší éry jsme měli silovější pojetí, teď jsou závodníci lehčí. Skákalo se na menších můstcích, materiál byl jiný. Veřejnost k tomu přistupovala jinak, sport se od těch časů více zprofesionalizoval. Pamatuji si, že když jsme byli v Sapporu, tak jsme si museli všechny reklamy přelepit páskou. Teď jsou skokané polepeni od hlavy až k patě.
My jsme neskákali za peníze, odměny jsme dostávali věcné. Mělo to své kouzlo, dělali jsme to pro radost, bavilo nás to. O to nadšenější jsme byli, když se dostavily i výsledky.
Předpokládám, že skoky stále sledujete. Kdo je vaším favoritem?
Samozřejmě, každý přenos si pustím jednou nebo dvakrát. Dobrých závodníků je hodně, z úzké špičky může vyhrát kdokoliv. Někoho vypíchnout nelze, v sezoně se forma točí, a když se někomu chvíli daří, může to být za týden zase naopak.
