Tomáš Vančura o konci kariéry: Chci u skoků zůstat. Na co nejraději vzpomíná?
Tomáš Vančura ukončil před uplynulou sezónou kariéru. Z jakého důvodu? A čemu se věnuje nyní, když nemá povinnosti profesionálního závodníka? Nejen o tom se rozpovídal pro náš web.
Z jakého důvodu jste ukončil kariéru?
Kariéru jsem ukončil ze zdravotních důvodů, měl jsem totiž dlouhodobé problémy se zády, které trvaly přibližně čtyři roky. Postupem času se to zhoršovalo, nemohl jsem tak trénovat stejným způsobem jako ostatní kluci, měl jsem individuální tréninky. To byl hlavní důvod pro to, abych přestal profesionálně skákat.
Jsou ty problémy se zády už lepší?
Tím, že nedělám vrcholově sport, tak mě záda nebolí. Ale vím, že když jsem v nějaké větší zátěži, např. když si jdu s kluky něco zahrát, tak se to znovu ozývá.
Rok zpátky jste měl v Oberstdorfu nepříjemný pád. Jak moc to ovlivnilo vaši psychiku?
Přiznám se, že dost. Po tom pádu jsem měl ke skákání větší respekt, protože jsem si to zavinil sám, udělal jsem chybu v letu. Za pět dní jsem skákal znovu, na Kontinentálním poháru v Iron Mountain. Tam jsem měl hodně velký respekt ze skákání. Následně jsem měl nejspíše v sobě nějaký blok, protože ta chyba se objevovala až do konce sezóny, kdy jsem se na můstku necítil tak dobře, jak bych asi měl. Pak skončila sezóna, začal jsem znova, bylo to lepší, ale ty chyby jsem dělal častěji než před tím pádem.
Nechybí vám skoky na lyžích?
To je jasné. Dělal jsem to celý život, sportovci to vždy bude tak nějak chybět. Na druhou stranu skrz ty záda jsem se s tím dokázal nějak smířit, že to takhle má být.
Co nejvíc?
Určitě parta. Dále závody, soustředění, rozhodně také atmosféra při jednotlivých podnicích a ten pocit ze samotného skákání. Ale myslím si, že se s tímto musí nějak poprat každý skokan, který skončí, protože to není jako u nějakého jiného sportu. Když jste bývalý fotbalista, tak si pořád můžete jít jen tak zakopat. Takhle to u skoků nefunguje.
A je něco, co vám na kariéře profesionálního skokana na lyžích vůbec nechybí?
Jednoznačně udržování životosprávy, váhy. To mi fakt nechybí. Myslím si, že držet si celý rok hodně nízkou váhu z důvodu, aby se člověk držel s tou širší světovou špičkou, je na skocích snad vůbec to nejtěžší.
Takže teď už si užíváte?
Jojo, jídlo si opravdu užívám. (směje se)
Jak jste se vlastně k tomuto sportu dostal?
Pocházím z Rožnova pod Radhoštěm, kde máme skokanské můstky. Největší je K70, takže jsem se už v patnácti letech musel rozhodnout, jestli chci jít na Duklu, kam jsem tedy šel. A úplné začátky? Dovedli mě k tomu rodiče, táta dříve skákal, takže to byl on, kdo mě poprvé dovedl na můstek. Pamatuji si, že na prvním závodě byl můstek uplácaný jen ze sněhu, to se skákalo normálně na sjezdovkách. To jsem neměl ani skokanské lyže. (směje se)
Koketoval jste během dětství i s jiným sportem?
No jo. Když jsem se skoky začínal, tak jsem do toho hrál i fotbal, u kterého jsem měl spoustu kamarádů ze třídy. Takže k němu mě to dost táhlo. Naštěstí jsem měl dobrého trenéra, Martina Vavrušu, který mě u skoku udržel, za což jsem moc rád.
Myslíte si, že se ještě někdy vrátíte do role profesionálního závodníka? Nebo to je pro vás uzavřená kapitola?
Já jsem si to v sobě uzavřel, už se k tomu nechci vracet. Určitě ne.
Skoky na lyžích sledujete?
Ano, já se kolem skoků pořád tak nějak točím. Sleduju je, klukům fandím.
V čem se kolem skoků angažujete?
Snažím se sehnat nějaké místo, a to u skoků nebo severské kombinace.
Trénování?
Ano, rád bych se dal na trenérství.
Vidíte v mládeži potenciál? Obzvlášť u chlapecké části výsledky nejsou ideální.
Výsledky nejsou, potenciál ale rozhodně ano. Záleží na tom, aby se opravily nějaké můstky, kde by trénovali. Pak si myslím, že to půjde.
Jsou nějaké činnosti, koníčky, kterým se začínáte věnovat, neboť na ně máte více času?
Zatím ne, ale baví mě například fotbal, který bych chtěl začít hrát rekreačně. Když jsem byl profesionální skokan, tak na to nebyl čas, navíc to ani nebylo k tréninku povolený.
Máte nějaký oblíbený tým?
To ne. Fotbal úplně nesleduji, maximálně když je Liga mistrů, tak fandím českým týmům.
Takže by vás lákalo jet se podívat na Viktorku, Slavii, pokud budou v Lize mistrů?
Určitě! Roman Koudelka je velkým fanouškem Slavie, když mohl, tak byl na každém domácím zápase. Třeba se někdy domluvíme a pojedeme spolu.
Na jaký moment ve vaší kariéře nejraději vzpomínáte?
Asi na své první MS v letech, které bylo v Kulmu. Tam jsem absolutně nečekal, že se umístím tak dobře (23. místo — pozn. red.) a skočím si osobní rekord. Taky na MS juniorů, kde jsem byl v Rašnově sedmý. Zpětně to beru jako úspěch, ale v tu chvíli jsem byl naštvaný, protože v trénincích jsem skákal lépe. Bohužel jsem pokazil první kolo. Vzpomínám i na poslední závod sezóny 2016/17, kdy jsem skončil v Planici 17., což bylo nakonec mé maximum ve Světovém poháru.
