Tři oříšky Čestmíra Kožíška: Světový pohár, šampionát v letech i psaní diplomky
Čestmír Kožíšek je autorem třetího nejdelšího letu na lyžích v české historii. Hodně daleko by mohl dolétnout i v této sezóně, kdy se koná světový šampionát ve slovinské Planici. Jeho přípravu nejen na tento vrchol sice zbrzdila operace slepého střeva, Kožíšek je už ale fit a rád by třeba konečně napodobil svého bratrance Dušana.
Jak vaši letní přípravu ovlivnilo to, že jste prodělal operaci slepého střeva?
Hned po konci sezóny jsem absolvoval tři týdny přípravy s týmem, kdy se nabírala kondice. A to až do 20. května, kdy jsem šel na operaci, následně jsem musel mít dva měsíce pauzu. Trenéři doufali, že bych se mohl do přípravy zapojit dříve, ale já nechtěl nic uspěchat a všechno doléčil, aby nebyl problém později. Po návratu do tréninku jsem plánoval začít pracovat na kondici a síle, ale trenér David Jiroutek mě chtěl mít hned na můstku.
Zkusil jsem tedy první závody Kontinentálního poháru ve Wisle a pak jsem v Zakopaném naskočil hned do Světového poháru. Tak nějak se to vyvedlo a udržel jsem se tam, i když jsem moc bodů nenasbíral (Kožíšek skončil po 7 závodech Letní GP na 51. místě, pozn. red.). Ale abych vám tedy odpověděl – letní přípravu jsem v podstatě vynechal.
Se slepým střevem to byl akutní problém, nebo něco, co jste řešil dlouhodobě?
Byla to dlouhodobá záležitost, bolelo mě to už celou předešlou sezónu. Hned po ní jsem to začal řešit a absolvoval různá vyšetření, až se doktoři rozhodli pro operaci. Ve finále se chtěli aspoň podívat, co tam bude. Vyoperovali mi slepák a zatím to vypadá, že to mohlo být ono.
Budete se nyní snažit dohnat manko z přípravy?
Ono to asi moc dohnat nepůjde. Na druhou stranu jsem před tím odmakal dost a pořád je z čeho brát, nezačínám od nuly. Taky proto, že ty měsíce po operaci zase nebyly takové, že bych se flákal. Odpočinul jsem si, to ano, hlavně mentálně.
Bylo to potřeba?
Lehká pauza od kolektivu mi určitě neuškodila (smích).
Jaké máte pro nadcházející zimní sezónu cíle?
Skákat na Světovém poháru standardně druhé kolo, to by bylo pěkné a tím se zatím řídím. Když jsou povedené skoky, je všechno jednodušší.
V minulosti jste během zimy pendloval mezi Světovým pohárem a Kontinentálním pohárem. Kde vidíte svou pozici v nadcházející sezóně?
Doufám, že objedu zase závody Světového poháru. Ale zrovna v neděli, kdy jsme se vraceli z Rakouska z LGP, jsme se bavili o tom, že není na škodu se občas vrátit do „konťáku“. Hlavně když se nedaří skokansky. Závodník tam má větší klid, je tam lehčí konkurence a dá se potrénovat. Na SP není většinou prostor pilovat techniku nebo něco zkoušet, jede se závod za závodem, do toho kvalifikace. Prostě spěch.
Takže vám účast v Kontinentálním poháru namísto SP nevadí?
Beru to jako příležitost skvěle si zazávodit. Člověk tam získá zpátky trochu sebevědomí, může se víc koncentrovat na skoky a celkově to není na škodu.
Je to i tím, že Kontinentální pohár není tak sledovaný a necítíte se tolik pod tlakem?
Tlak tam není vůbec, ale ten si ve finále nepřipouštím ani na svěťáku. Ten sport a závodění se zkrátka stalo součástí mého života.
Příští rok se koná v Planici MS v letech na lyžích. Upínáte se k němu nějak? Na posledním šampionátu v roce 2018 jsem startoval jako jediný Čech.
Tehdy situace nebyla moc pěkná, že jsem tam byl sám. Že bych se k letům nějak upínal, to úplně ne, Planica zkrátka patří do SP standardně a teď je to pouze korunované tím, že to bude pod hlavičkou MS.
Lety ale jinak máte rád, že? Jste i autorem třetího nejdelšího letu české historie - 226 m.
To určitě ano a na MS bych samozřejmě chtěl zazávodit pěkně. Větší vrchol letos v sezóně kromě Turné čtyř můstků není, takže do Planice určitě pozornost směřovat budu.
Je vám teprve 27, v reprezentaci ale patříte k nejstarším. Cítíte na sobě nějaký tlak z toho pohledu, že se na vás dotahuje mladší generace?
Těch mladších, co by se výrazně dotahovali, tam zatím tolik není, ale srandu si ze mě dělají, to ano. Že jsem dědek, že mi táhne na 30 a co budu dělat potom. Ale stále to nějak zvládám (smích).
Ještě do loňska skákal jako člen reprezentace Lukáš Hlava, jenž pak ukončil kariéru a přesunul se do realizačního týmu. Jaká je jeho role a v čem spočívá jeho přínos?
Lukáš se své role zhostil poctivě, i když se samozřejmě musí ještě nějaké věci naučit. Zaručuje nám servis, technické věci. Pečuje o lyže i kombinézy, což doposud v reprezentaci trochu chybělo. Když ještě závodil, kombinézami se sám zabýval, takže teď tomu může dát ještě více času. Třeba vymyslí něco, co bude fungovat.
Jak se projevuje, že Lukáš Hlava byl donedávna váš kolega a nyní je jedním z trenérského týmu? Vycházíte spolu bez problémů?
Určitě, on ten náš kolektiv je takový, že se tam můžeme bavit o všem. Nikdo se nijak nenadřazuje. Příprava celého týmu je tedy trochu přizpůsobena podle Romana Koudelky, ale to tak asi musí být, když je nejlepší a potřebuje, aby nejlepším zůstal. Ani od Lukáše Hlavy necítím, že by se jeho přístup k nám nějak změnil.
Vím o vás, že studujete v Praze na FTVS. Jak se vám daří?
Studuji trenérství se specializací na lyžování. Teď aktuálně mám splněné všechny studijní předpoklady a musím „jenom“ napsat diplomku a udělat státnice.
FTVS je primárně určeno pro sportovce, vycházeli vám vstříc?
Je to sportovní škola, takže aktivních sportovců je tam hodně a úlevy jsou naopak minimální. Po celou dobu studia jsem měl individuální plán, který spočíval v tom, že jsem měl snížené kredity nutné k postupu do dalšího semestru. To mi hodně pomohlo. Výuku jsem ale musel absolvovat celou, třeba na plavání byla stoprocentní docházka. Takže když jsem byl v Praze, trávil jsem třeba 5-6 hodin v bazénu, a to pro mě úplně lehké nebylo.
Jak se dal takový režim skloubit se skokanským tréninkem? Zvládal jste to logisticky a časově?
Naše příprava je týden kondiční a týden na můstku. Kondice se dá dělat v Praze téměř všude, stačí posilovna. Jinak to obnášelo více cestování, jezdíme na soustředění do Německa, Polska, Rakouska, ale ve finále jsem absolvoval všechno, co ostatní kluci.
Kdy tedy plánujete školu zakončit? Dá se během skokanské sezóny napsat dobrá diplomka?
To se mě zeptejte po sezóně (smích). Chtěl bych dodělat diplomku v lednu, ale i když ji mám rozpracovanou, nějak teď postrádám motivaci.
Váš bratranec Dušan Kožíšek je bývalý běžec na lyžích a medailista z MS. Ovlivňovala tahle rodinná situace vaši přípravu v mládí? Podporovali jste se vzájemně?
Jsme od sebe o víc než osm let, takže jsme se v závodní kariéře trochu minuli. Když jsem byl malý, tak si pamatuji, že ho trénoval táta. Dušan taky vzešel z kombinace a pak až někdy později se přesunul ke klasickému běhu. Já ho pamatuji jen ty poslední dva, tři roky, co dělal kombinaci, to mi bylo asi 15. Moc jsme se na trénincích nepotkávali.
Byli jste i potom v kontaktu a třeba se vzájemně popichovali, hecovali?
Když jsme se potkali na mistrovství světa, tak občas ano, ale určitě nejsme v kontaktu tak, že bychom si volali každý týden. Když se ale sejde rodina, tak se to tam skoro pokaždé řeší. Pořád se mě ptají, kdy ho překonám a kdy udělám medaili (Dušan Kožíšek je dvojnásobný medailista z MS ve sprintu dvojic, pozn. red.), ale to jsou takové šťouchačky.
A co odpovídáte?
Že na to stále ještě nemám tým. Protože on ty medaile získal ve dvojicích (smích).
