Už jsme taková rodina, pochvaluje si Ulrichová. A vyhlíží olympijské hry
Šestnáctiletá Klára Ulrichová si letos odbyla premiérovou sezonu ve Světovém poháru. A nadmíru úspěšnou, vždyť hned šestkrát dokázala bodovat a v celkovém pořadí obsadila 38. pozici. Představila se taktéž na mistrovství světa, a to jak dospělých, tak juniorů. O svých pocitech a zážitcích z uplynulé zimy se talentovaná skokanka rozpovídala v našem rozhovoru.
Jak byste zhodnotila uplynulou sezonu?
Byla to moje první ostrá sezona, během které jsem objížděla většinu závodů Světového poháru. Myslím si, že jsem ostudu neudělala. (usmívá se)
Bylo to tedy pro vás nejdéle, co jste kdy strávila mimo domov?
Ano. Na cestách jsem strávila opravdu spousty hodin. Ani nevím, jak se mi to podařilo zvládnout. (směje se) Aspoň jsem měla čas na čtení knížek do školy, takže jsem tenhle prostor dokázala nějak smysluplně využít.
Jak to jde skloubit se školou?
Musím říct, že mám skvělé učitele, kteří mi vycházejí vstříc. Teď ale musím dohánět vše, co jsem během sezony zanedbala.
Teď zpátky k samotným skokům. Hned na první zastávce SP v Ramsau se vám povedlo obsadit v kvalifikaci 23. pozici. Byla jste sama překvapena, že jste hned takhle zkraje sezony dokázala konkurovat zbytku startovního pole?
Popravdě jsem to vůbec nečekala. V létě jsme neměly takřka žádná srovnání s ostatními reprezentacemi, takže tohle byl pro mě šok.
Nejlepšího výsledku jste dosáhla v Hinzenbachu, kde jste skončila 18. Je to závod, na který takhle zpětně vzpomínáte nejraději?
Asi ano. Bohužel hned další den byl pro mě kritický, měla jsem pozitivní test na covid-19. Byla jsem v obrovském stresu, zda se to potvrdí a budu muset oželet mistroství světa juniorů. Radost byla obrovská, jenže kaňkou na závodním víkendu byly tyto nepříjemnosti, které jsme v týmu řešili. Naštěstí to dobře dopadlo.
Na zmíněném MSJ v Lahti se vám povedlo uzavřít širší pódium. Je vašim cílem si v následujících letech doskočit pro medaili?
Motivace je určitě velká. Pokud se to povede už příští rok, tak to bude naprostá paráda.
Takřka v každém klání Světového poháru jste předvedla lepší skoky v kvalifikaci než v samotném závodě. Čím to je?
Abych byla upřímná, tak to také nevím. Možná tím povědomím, že jde o něco více. Do jisté míry hraje svou roli i nervozita.
Právě ta vás trápí už delší dobu. Naučila jste se s ní nějak lépe pracovat?
Snažím se. Každým závodem a skokem se to lepší. Myslím si, že už příští sezonu se zase v tomhle ohledu o něco posunu. Na druhou stranu to k tomu patří, kdybych nebyla nervózní, myslela bych si, že je něco špatně. (směje se)
S Karolínou Indráčkovou jste se přiblížily účasti na olympijských hrách. Splnila byste si svůj sen?
Jednoznačně. Snem každého sportovce je jednou se zúčastnit takové akce. Když to vyjde už příští rok, bude to potvrzení, že na to mám.
Jaká během sezony panovala v reprezentačním týmu atmosféra?
Skvělá, s holkami jsme dobrý kolektiv. Bylo několik týmových závodů, které jsou takovým zpestřením, díky němuž můžeme poměřit síly s ostatními výběry. Osobně si je užívám více, protože vím, že i když se mi skok nepovede, tak mě holky podrží.
Když jsme se spolu bavily v létě, říkala jste, že ještě cítíte nějaký odstup vůči starším holkám v týmu. Změnilo se to?
Sblížily jsme se, teď už jsme taková rodina. Věkový rozdíl například mezi mnou a Kájou je znatelný, ale už to ani nijak nevnímáme.
Jak vám v začátcích u ženské reprezentace pomohla Veronika Jenčová? Jste stejně staré, všiml jsem si, že i velké kamarádky.
Určitě. Jsme spolu na pokoji, mám se aspoň komu vybrečet nebo si postěžovat. Moc si toho vážím.
Na závěr trochu odlehčená otázka. Na co jste se po návratu domů nejvíce těšila?
Na svou postel. (směje se) Také na rodinu a svou kočku, mazlíčka. Jednoduše až si odpočinu a vše hodím za hlavu. Teď už se ale pomalu začínám připravovat na další sezonu.
Foto: Nordic Focus
