Vítězkou ankety Můj trenér je Kateřina Hynčicová
Je bývalou reprezentantkou v běžeckém lyžování. Šestadvacetiletá Kateřina Hynčicová sbírala zkušenosti v zámoří, kde závodila za michiganské Wildcats. Po přesunu zpět do České republiky se zhostila role asistentky trenéra v liberecké Dukle. V roce 2024 získala ocenění Můj trenér, které je udělováno Úsekem běžeckých disciplín, jejímž prostřednictvím chce ocenit trenéry za jejich práci, aktivity a dlouhodobý přístup ke svým svěřencům. Jak Hynčicová vnímá ocenění a kde jsou největší rozdíly mezi systémem v zámoří a v Česku?
Gratuluji k vítězství v anketě Můj trenér. Co na to říkáte?
Děkuji. Mě to hlavně moc mile překvapilo. Je to na základě nominace dětí a upřímně jsem to vůbec nečekala, zvlášť když jsem s nimi teď byla první rok. Hrozně mile mě to potěšilo a doufám, že na takové přátelské a kamarádské vlně s nimi budeme pokračovat. Nejen já, ale i ostatní trenéři.
Vy pracujete s mládeží, mohla byste konkrétněji rozvést, co děláte?
Já jsem asistent trenéra Zbyňka Valouška v TJ Dukla Liberec. Jsem oddílový trenér, žádný profesionál. Hlavně zajišťujeme skoro každodenní tréninky od jara až do zimy. Především máme pod sebou tu nejstarší skupinu, což je starší dorost, junioři a dospělí. V minulé sezóně se nám na trénincích pohybovalo okolo 17 závodníků. Na další sezónu nám to narostlo, přišli další, zatím jich je 27.
Vy jste dlouho působila na univerzitě v Americe. Jak náročná byla adaptace na nové působení zde v Česku?
Adaptaci mi hodně usnadnila skutečnost, že jsem dříve v oddíle byla jako závodnice. Od mala jsem tu vyrůstala, takže jsem znala celkový chod, jak to tu je. I na základě toho, že se jedná o můj rodný klub, jsem na nabídku kývla, říkala jsem, že budu moc ráda ve své pozici asistenta trenéra. Plus někteří mí současní svěřenci jsou i děti, co jsem viděla, když jsem odcházela, že si je pamatuju jako malé děti, a teď už to jsou dospělí jedinci. I tohle mi návrat usnadnilo, že už jsem nějaké svěřence znala. Mezi trenéry jsme se převážně znali, sice se několik lidí změnilo, ale ti stálí trenéři tu pořád jsou. Potom mi adaptaci usnadnila i škola, kterou jsem v létě dodělávala online, bylo fajn, že jsem vlastně mohla skočit do toho procesu zde v Česku rychleji, že jsem mohla absolvovat všechna letní soustředění, to je jedna z nejlepších možností, jak se dát dokupy s tou skupinou a vlastně fungovat se Zbyňkem na všech trénincích. V tom českém lyžařském prostředí jsou změny, za těch pět let, co jsem tu moc nebyla, nějaké změny nastaly, ale říkám, když jsem se v tom prostředí pohybovala předtím, tak mi to usnadnilo se vrátit.
Jak moc velká výhoda je pro vás, že jste mladá trenérka? Cítíte, že máte k závodníkům blíž?
Ano, já si myslím, že z části tohle výhoda je, že mě berou možná víc jako parťačku a vlastně tím, že jsem úplné závodění ukončila loni, teda občas si nějaký závod zajedu, ale už to není na tak vysoké úrovni, tak si myslím, že i tím, jak jsem si v Americe prošla trochu jiným systémem, tak že si ty mé názory vezmou blíž k srdci, když jsem se tomu ještě nedávno věnovala na plný plyn. Myslím si, že tomu nahrává i daná doba, ti mladí sportovci jsou mnohem víc otevření se o všem bavit, tak o to víc i já jsem také otevřená a tím pádem si rozumíme, když mezi sebou nemáme tak velký věkový rozdíl. Na druhou stranu může být trochu nevýhoda, že nemám trenérské zkušenosti, to je určitě nevýhodou.
Vy jste trochu nakousla ten systém ve Spojených státech, je nějaký zásadní rozdíl, když to porovnáte s Českem?
Já jsem byla ve školním systému, jelikož jsem absolvovala vysokoškolské studium, tím pádem jsem reprezentovala školu na všech závodech. Zároveň to znamená, že všichni trenéři jsou zaštiťováni školou. Na člověka, který je v tom daném systému, to působí tak, že reprezentuje něco většího než jenom ten tým, reprezentuje také celou svou školu. Působí to, jakože má člověk možnost v dobrém smyslu ovlivnit tu situaci, kde se ten tým a škola nachází, ať už skrz výsledky nebo i ve škole, když se ti sportovci potkávají ve třídách s ostatními studenty, kteří sport nedělají, tak všichni patří k sobě ostatní studenti jdou fandit na všechny akce, závody a soutěže. Určitě je tam mnohem větší sounáležitost než tady v Česku. Trošku jiná je také komunikace s profesory a trenéry, protože jak to všechno spolu souvisí, tak se všichni snaží, aby ten systém fungoval a vše bylo na vysoké úrovni. Je tam spolupráce ze všech stran.
Změní se teď pro vás něco z trenérského hlediska nebo budete pokračovat ve stejném režimu?
Teď normálně na další sezónu jedeme se Zbyňkem dál, jsem asistentka trenéra. Změní se asi jen to, že máme více sportovců, takže to zajištění bude muset být ještě větší. Jinak možná nějaké změny se budou dít, ale půjde jen o operační během sezóny, ale zatím je to tak, že pokračuji v této pozici.
Na co se nejvíce těšíte?
Nová sezóna už nám vlastně začala, takže se s tou partou setkáváme. Jinak se těším na závody, kdy vidím sportovce, jak velkou mají radost, že jdou na start, mají startovní číslo, i během závodu jde vidět, jak je to baví. Zároveň je fajn vidět, že jakmile dojedou svůj vlastní závod, tak jdou podporovat své kamarády z našeho oddílu nebo i z jiných oddílů. Tohle vidět je něco silného, že tam jsou úsměvy, radosti a je patrné, jak to ty sportovce baví. Je fajn, když ten pohyb není trápení, ale je to radost.
Fotogalerie
