„Konec přišel v pravou chvíli,“ říká po odchodu z lyžařské scény Jiří Magál
Dlouho patřil mezi stabilní opory českého běžeckého týmu. Ve své více než dvacetileté kariéře dosáhl, mimo jiné, na bronzovou olympijskou medaili, sedm individuálních umístění v Top 10 ve Světovém poháru nebo tři seriálová umístění na pódiu se štafetou. Teď se Jiří Magál loučí. Beze smutku, bez lítosti, bez sentimentu. Jen s úsměvem.
Ve svých sedmatřiceti letech má na odchod do lyžařské penze bezesporu nárok. Úplně ale sportování přeci jen na hřebík nepověsí. „Neříkám, že už vůbec nebudu závodit. Myslím, že nějaký ten lauf v zimě odjedu, vyběhnu si nějaký vrch. Těším se, že bych v zimě mohl jet třeba Jizerku nebo jiné závody. Rozhodně nehodím běžky do kouta,“ slibuje jeden z dlouholetých tahounů české reprezentace. Jako potvrzení si před několika dny zajel v průtrži mračen exhibiční závod na kolečkových lyžích během atletického Memoriálu Ludvíka Daňka.
Jirko, když jste úplně promoklý mířil na turnovském atletickém stadionu do šatny, pronesl jste, že byste nikdy nevěřil, že na konci kariéry budete závodit na lyžích na tartanu. Už věříte?
No věřím, ale to nic nemění na tom, že na tartanu se opravdu lyžovat nedá (smích). Ale vzhledem k tomu, že jsme jeli jen dvě kola, to nebylo nic těžkého.
Užíváte si podobné exhibice o to víc, když víte, že jsou takovým symbolickým předělem mezi dlouholetou dřinou a novou, odpočinkovější etapou života?
Já bych si to užíval i bez exhibic, jsem opravdu rád, že jsem skončil. Chci být prostě doma s rodinou. Vidím to, když odjedu třeba jen na dva dny a zavolám domů, to se malá hned sápe k telefonu. Myslím, že už bych nedokázal být někde na soustředění nebo závodech a vědět, jak jsem daleko a na jak dlouho.
Dceři Veronice bude brzy rok, mrzí vás, že jste nebyl u jejích životních začátků?
Samozřejmě, ty první měsíce jsem neviděl. Vždycky jsem přijel na tři dny a pak jel zase na tři týdny pryč, takže mi to uteklo. Teď si to ale maximálně vynahrazuju.
Olympiáda v Soči byla pro Jiřího Magála už pátou v řadě
Ohlédnutí za vaší kariérou je opravdu mimořádné, jen ve Světovém poháru jste strávil sedmnáct sezón. Na co budete nejvíc vzpomínat?
Nejlíp se vždycky vzpomíná na úplné začátky. Ale průběžně v každém tom roce bylo vždycky něco pozitivního s tím, že úspěchy přirozeně převyšují neúspěchy. Nejvíc budu samozřejmě vzpomínat na medaili z Vancouveru, to je jasné, ta byla jedinečná. Nebude to ale určitě jen o ní, rád si zavzpomínám i na další věci.
Třeba právě na ty začátky? Slyšela jsem něco o nepochopených módních kreacích..
Tahle příhoda je opravdu komická. To jsem přijel do Jeseníku na první trénink, bylo mi asi čtrnáct. Když jsem ještě lyžoval v Krnově, byla tam taková móda, že se jezdilo v ustřižených džínách. Tak jsem v nich nastoupil i v tom Jeseníku a tam se strašně divili. Řekli mi, že se to nehodí, tak už jsem si je nevzal.
Prý jste tenkrát hodně bojoval s kolečkovými lyžemi..
Je pravda, že na těch jsem stál v Krnově minimálně, tam jsme prakticky jenom běhali. Hlavně ale byly úplně jiné, úzká kolečka, nebylo to tak stabilní, takže jsem měl problémy. To je stejné, jako když na ně dneska postavíte někoho úplně poprvé. Taky se budete divit, co to je za exota. Myslím ale, že jsem se hodně rychle adaptoval a vzpomínám na ty začátky docela rád.
Jak jste se za ty roky změnil?
Ze začátku jsem z toho všeho měl respekt, ale čím je člověk starší, tím víc automaticky ty závody bere. Víc přemýšlí nad tréninkem a dává do toho srdce, mlaďas bezhlavě dupe a trénuje přesně to, co má napsané na papíře. Každá doba má svoje a člověk vždycky projde nějakým vývojem.
Představte si, že stojíte znovu na začátku. Je něco, co byste udělal jinak?
Spíš jde o to, že se ten sport ubíral trochu jiným směrem. Začínal jsem v době, kdy nebyly sprinty a jezdily se hlavně třicítky. Třicítky vymizely, sprintů naopak přibylo, přidala se Tour de Ski a podobně. To jsem vždycky víceméně čekal na poslední závod, protože to pro nás vytrvalce není závodění, ale trápení. Opravdu jsem si jistý, že jsem skončil v pravou chvíli.
Jiří Magál při výjezdu legendární sjezdovky Alpe Cermis během poslední Tour de Ski v kariéře
Byly ve vaší kariéře momenty, které byste nazval „nejsilnějšími“?
Silných momentů byla spousta, člověku zůstanou v hlavě hlavně ty lepší.
A ty druhé?
Nad těmi převáží ty hezké. A tím úplně nejhezčím v celé kariéře bylo narození dcery.
Co s vámi bude dál?
Zůstávám u armády, tam se pro mě nic nemění. Taky bych chtěl začít studovat na textilní fakultě liberecké Technické univerzity. Mohl bych na to mít konečně čas, protože nebudu pořád někde cestovat a dostanu se do školy daleko víc.
Loučíte se s vrcholovým lyžováním po úctyhodných dvaadvaceti letech. Chcete touhle cestou někomu poděkovat?
V první řadě rodině, která člověka k tomu sportu přitáhne a celou dobu ho podporuje, bez toho by to nešlo. A pak samozřejmě všem, co se točí kolem lyžování. Všem oddílům, ve kterých jsem byl, rukám doktorů, kterými jsem prošel, Svazu lyžařů, Dukle, je toho hodně. Musím zmínit i zázemí, které jsme měli vytvořené v těch nejlepších dobách díky lidem, kteří byli na svém místě. Nemůžu jmenovat konkrétně, těch, co si to zaslouží, je strašně moc a já bych opravdu nerad na někoho zapomněl.
Ani Svazu lyžařů nezbývá, než poděkovat Jiřímu Magálovi za všechny ty odzávoděné roky, během kterých perfektně reprezentoval české lyžování, a to nejen svými výkony, ale především přístupem a srdcem.
ŠS
