Běžec Jakub Antoš vyválčil třetí místo na drsném Army Runu, s Kožíškem byli druzí v týmech
Už před startem bylo jasné, že tohle nebude obyčejný závod. Parkoviště umístěné na střelnici bojových vozidel, na trase spousta náročných překážek v armádním stylu, studená voda, těžký terén a spousta bahna. To všechno si mohli přečíst účastnící Army Runu v povolávacím rozkazu (propozicích), než vyrazili do vojenského areálu ve Vyškově. Pravou realitu drsného závodu ale stejně poznali až na místě. „Devadesát procent překážek na trati bylo fakt velkým překvapením. Já se o startu dozvěděl den a půl předem, tak jsem se jen zběžně podíval na web, kde bylo uvedených asi pět stanovišť,“ přiznává Jakub Antoš, který závod absolvoval společně s dalším reprezentantem Dušanem Kožíškem. Dvojice běžců na lyžích obsadila druhé místo mezi týmy za kolegy z liberecké Dukly – sdruženáři Miroslavem Dvořákem a Tomášem Portykem. 21letý Jakub Antoš byl z tohoto kvarteta nejrychlejší a mezi jednotlivci skončil třetí.
Za sdruženáři jste s Dušanem Kožíškem zaostali o pouhých 17 sekund. Kde vám utekli?
Přiznám se, že jsme mysleli, že se časy obou členů týmu sčítají a Dušan se na jedné z překážek trochu zpozdil, tak jsem nasadil, abych na ně něco naběhl, což se mi podařilo. Jenže se počítal čas posledního člena týmu, takže jsem si to mohl odpustit… Kousek před cílem bylo stanoviště, kde se jedl červ, takový ten moučný. To jsem udělal poprvé a asi naposled. Když jsi červa nesnědl, dělal jsi 30 angličáků jako u každé překážky, kterou člověk nesplnil, nebo ji udělal špatně. A to byl vlastně jeden z důvodů, proč jsme neporazili sdružíky, protože Kóža nesnědl červa a musel dělat angličáky (smích).
Jaké další překážky jste museli překonat?
Hned po startu musel člověk skočit do koryta, kde byla kalná voda, podplavat klády a pak se zase vynořit. Takže člověk byl zmáčenej hned po první překážce… Byla tam hradba, žebříky, stěny, ale i spousta netradičních stanovišť. Přiběhlo se třeba před nějaký barák, ve kterém byla úplná tma, a nějaký voják na nás křičel, že musíme vlézt do díry. Tam nebylo vůbec nic vidět, ale bylo to nějaké potrubí, kterým jsme prošli a vylezli rourou někde za tím barákem. Kóža se při tom praštil do hlavy, fakt tam byla totální tma.
Přišel jsi také k nějaké újmě?
Na jednom místě se podlézaly natažené dráty se zavěšenými žiletkami, to bylo docela drsný, rozthnul jsem si tam triko i kalhoty. Pak jsi třeba dostal paintballovou masku, probíhal jsi lesem dolů a oni po tobě stříleli paintballovou zbraní. Musím říct, že to docela štípe. Dostal jsem jí do ledvin zezadu a nebylo to příjemný…
Dalo se v závodě vůbec běžet naplno?
Konec byl hodně běžecký, třeba jen s probíháním pneumatik. Překážky na trati ale byly umístěné tak, aby se nedalo úplně dobře běžet. Šlo se třeba přes území, kde byly vysázené malé stromky, do toho poházená polena. Takže i když chtěl člověk běžet rychle, moc se to nedalo, pro klasický běh to bylo ztížené. Nebo byl nějaký výběh a pak se muselo jít v takové té kachní chůzi, kačáky, aby to nebylo jednoduchý. Když se člověk snažil běžet na čas a mezi překážkami pelášit, tak to bylo fakt náročný.
Zanechal na tobě tak těžký závod nějaké stopy?
Jo, docela mě to odrovnalo. Vyráželi jsme pak na soustředění do Livigna, kde jsem musel ve středu vypustit i nějaký trénink, protože mě strašně bolely stehna zepředu. Ne že by byly namožený, zatuhlý, ale strašně bolely, masér na mě ani nemohl sáhnout.
Jaké pocity u tebe tedy převládají? Užil sis vlastně samotný závod?
Bylo to strašně zajímavý! Závod tohohle typu jsem běžel poprvé, a co jsem slyšel, tak to bylo ještě těžší než klasické spartan závody. Mě to bavilo, akorát by bylo fajn, kdybych to mohl běžet v jinou dobu, třeba na jaře, kdy ještě není takový pres na trénování. Byl jsem z toho docela odvařenej, což se mi teď úplně nehodilo. A taky jsem měl dva dny střevní potíže, asi jak tam člověk pořád skákal do jílové vody, něco přeplavával, brodil, podlézal a podobně, vlastně i toho červa jsem na konci snědl … Ale jinak to byl pro mě fakt zážitek, užil jsem si to a docela bych to někdy i běžel znova.
Když ale slyším o těch peripetiích, napadá mě otázka na loňský závod na lyžích na 50 km klasicky na Mísečkách, o kterém jsi po sezóně mluvil jako o nejhorším lyžařském zážitku. Proč?
Už jen proto, že je to strašně dlouhý závod (smích). Byla to moje první padesátka, na konci sezóny, člověk je vyčpělý, není tam ten glanc a elán jako na začátku. Celých 50 kilometrů pršelo a byly dva stupně, já v prvním kole spadnul, byl jsem celý mokrý a posledních 30 kilometrů jsem jenom mrznul, a to jako ještě nikdy. Ta zima byla strašná! Ale nechtěl jsem vzdát, to jsem udělal jednou v životě, a ono to tu psychiku nepříjemně nabourá. Byla to taková hořká tečka za jinak parádní sezonou. Na mistrovství republiky jsem se snažil připravit hlavně na patnáctku, což se mi povedlo - získal jsem titul mistra republiky, poprvé v životě. Prvním rokem jsem jel jako muž, takže pro mě to bylo veliký! Potom jsem už polevil, protože se mi povedlo něco, co jsem zatím nedokázal. A zbývalo už jen objet tu padesátku…
Před loňskou sezonou jsi byl zařazený v reprezentačním B týmu a začal spolupracovat se Zbyňkem Valouškem, který byl hlavním trenérem. Teď jste spolu opět v jednom reprezentačním týmu a zdá se, že pořád spolu máte co řešit…
Zbyněk mi vede veškeré tréninky i mimo soustředění a jsem za to rád. Přijde mi, že jsme našli nějakou cestu, která vyhovuje oběma. Progres se v zimě dostavil, to je hlavní ukazatel, jestli se to dělá dobře, nebo špatně. Letos jsme najeli na to, co jsme vloni vyzkoušeli a cítím zase posun. Teď bude samozřejmě zajímavý, kam se to bude ubírat směrem k podzimu, kdy suchá příprava vrcholí, chodí se ty největší tréninkové dardy, než se odjede na první sníh.
Na soustředění na Božím Daru bylo vidět, že na kolečkových lyžích řešíte i techniku. Jakým způsobem?
Zbyněk mi ukazoval nějaká videa, já si stáhnul takový zajímavý program… Jsou tady obecné zásady, podle kterých by se mělo jet – kam dát těžiště, kde mít ruce a nohy. Ale samozřejmě se to musí odvíjet také od toho, že každý má trochu jiný styl. Zpětná korekce je tím nejlepším, co může být. Člověk má v hlavě nějakou představu, jak asi jede a kam by to měl posunout, ale když mu trenér řekne „hele, tohle je chyba, tady špatně dáváš nohu“ a ještě mu to ukáže, člověk sám sebe vidí, jak to dělá špatně, což je úplně nejlepší.
Fotogalerie ze závodu najdete na Facebooku Army Runu zde.
DP
Fotogalerie
