Bronzová olympijská štafeta opět spolu. Slavná generace běžců se sešla v Peci pod Sněžkou
V roce 2010 napsali jeden z nejslavnějších příběhů českého běžeckého lyžování. Martin Jakš, Lukáš Bauer, Jiří Magál a Martin Koukal si ve štafetě na olympijských hrách dojeli pro senzační bronz. Po téměř osmi letech se všechny čtyři cenné kovy z Vancouveru sešly znovu na jednom místě. V Peci pod Sněžkou na setkání kompletního českého týmu této veleúspěšné generace.
„Po dlouhé době jsem zase vytáhl tu medaili ze šuplíku. Moc jsem se těšil, už den před tím jsem byl vysmátej, protože jsem věděl, že mě tady bude čekat sranda. S klukama jsme se pravidelně potkávali od nějakých devatenácti let, je příjemné je zase vidět,“ řekl nejstarší ze slavné české čtveřice Jiří Magál. „Jsem šťastný, že jsme se sešli. I když se párkrát třeba ve dvou potkáme, tak těch možností se sejít takhle všichni už moc není. Některé lidi jsem neviděl snad sedm let. Je dobrý, že se sejdeme ve věku, kdy jsme relativně ještě mladí a můžeme to pořádně oslavit,“ doplnil se smíchem Martin Koukal.
S nápadem uspořádat velký sraz nejen závodníků, ale i trenérů, servismanů a celého realizačního týmu přišel bývalý trenér úspěšné reprezentace Miroslav Petrásek. „Hlavní impulz pro uspořádání téhle sešlosti bylo loučení doktora Martina Koldovského, kvůli němu jsem se to rozhodl začít plánovat. Je skvělé, že kromě dvou třech lidí, kteří se kvůli pracovnímu vytížení nemohli zúčastnit, neodmítl vůbec nikdo, a sešlo se nás opravdu hodně. To je jen důkaz toho, jak dobrý tým jsme byli,“ řekl kouč slavné generace.
Právě dlouholetý týmový lékař Martin Koldovský byl jednou z ústředních postav celého večera, který byl pojat jako rozlučka a poděkování za letitou práci u národního týmu. Členové tehdejší reprezentace si pro oblíbeného doktora, kterému nikdo neřekne jinak než „Kolďák“, připravili spoustu darů na rozloučenou. Minulá sezona byla totiž jeho poslední, po ní se Koldovský rozhodl reprezentaci opustit. „Odejít od takové party, od takových lidí, je strašně těžké. Práce a napětí ze závodů bylo kompenzované tím, že jsme byli skvělá parta a užili jsme si spoustu legrace,“ řekl. „Na své působení u reprezentace budu rád a často vzpomínat. Kdybych měl ale zmínit jen jeden okamžik, tak by to byla štafeta ve Vancouveru, to je pro mě srdeční záležitost,“ dodal.
Úspěch ve štafetě je nejvíc
Bronz na olympijských hrách ve Vancouveru byl pochopitelně jedním z nejdiskutovanějších témat. Jak si ho pamatují samotní aktéři? „Vybavím si, že když jsem dojel svůj úsek, byl to chaos, vydejchal jsem se a rychle jsem se převlékl. Jirku Magála jsem tedy neviděl, ale pak jsem s napětím sledoval Martina Koukala v posledním úseku, jestli to doveze na medaili,“ vzpomínal Lukáš Bauer. „Přijde mi to už strašně dávno. Byl jsem tam jako benjamínek, který rozbíhal tu štafetu, u mě bylo vždycky důležitý co nejméně ztratit a přivést nějaký kontakt, to se mi celkem podařilo,“ přidal svůj pohled Martin Jakš. „Po mně zajel výborný úsek Lukáš, po něm Magi a Kukín pak předvedl ten svůj proslulý finiš. Moc dobře si vybavuju i tu následnou euforii. Olympiáda sice pokračovala dál, a tak nemohla proběhnout úplně taková oslava, kterou by si to zasloužilo, ale i tak jsme si to strašně užili,“ dodal.
Všichni čtyři členové bronzového kvarteta se i přes své individuální úspěchy shodnou, že olympijskou medaili ze štafety řadí v hierarchii trofejí úplně nejvýš. „Štafetový úspěch je pro mě vrchol. Byli jsme dobrá parta, táhli jsme za jeden provaz a medaile na olympijských hrách byl náš velký společný cíl. Ta radost, která vládla po závodě ve Vancouveru, se s osobním úspěchem vůbec nedá porovnat,“ uvedl Martin Koukal. „Rozdíl je v tom, že to je úspěch celého kolektivu, nikoliv jednotlivce. Jakmile se uspěje ve štafetě, tak se raduje kompletně celý tým, je to prostě nejvíc,“ připojil se Bauer.
Základem mnoha úspěchů této generace byl především týmový duch a pohodová atmosféra v reprezentaci. „Občas si vzpomenu a hned bych jel znovu na soustředění, kde byla spousta srandy, i když se tvrdě makalo,“ uvedl Magál. „Byli jsme fantastická parta, což bylo vidět i na tomto setkání. Je evidentní, že se máme navzájem rádi a že nám spolu bylo dobře. Trávili jsme spolu půl roku v kuse několik let za sebou. Vzpomínám na to často, rád bych tu dobu vrátil, ale nikdo nemládneme,“ řekl Koukal. „Byly momenty, kdy jsme si lezli na nervy, tak to asi bývá v každém kolektivu. Půl roku na cestách, neustále spolu, nějaká ta ponorka musela přijít. Ale byli jsme skvělá parta. O to víc jsem rád za tohle setkání nás důchodců,“ s úsměvem doplnil Bauer.
Setkání proběhlo v hotelu Horizont, který dlouhodobě podporuje běžecké lyžování a představuje společné vzpomínky už několika generací závodníků. „Partnerství s běžci na lyžích trvá už tak dlouho, že se z něj postupem času stala srdeční záležitost. Snažíme se českým reprezentantům vytvářet ideální zázemí pro to, aby mohli podávat ty nejlepší výkony. Je nám ctí, že se tu sešla tahle výjimečná generace skvělých sportovců a jsem rád, že můžu být u toho,“ řekl Viktor Šedivý, místopředseda představenstva společnosti Regata Čechy, která hotel vlastní.
Všichni v hotelovém salonku, kde nechyběl ani další úspěšný člen téhle party Milan Šperl, během večera zhlédli videa z těch největších úspěchů českého běžeckého lyžování, poté se na plátnu promítaly fotografie mapující celé působení úspěšné generace od prvního společného soustředění v roce 1996. Většina z přímých aktérů historického úspěchu už má po konci profesionální kariéry. Z bronzového kvarteta zbyl pouze jediný stále aktivní závodník na úrovni reprezentace – Martin Jakš. „To jsem si uvědomil vlastně až při promítání těch fotek. Teď už jsem zase já v reprezentaci ten nejstarší a jsou kolem mě mladší kluci, kteří se mě snaží na tréninku a v závodech uviset a pak mě zválcovat v závěru. Přesně tak jsem to měl já s Lukášem, když jsem začínal v seniorské reprezentaci. Doba se změnila, ale tohle je pořád stejný,“ uvedl. „Byl jsem nadšený, nějaké ty fotky jsem viděl poprvé, i když jsou třeba patnáct let staré. Když se na to člověk podívá takhle s odstupem času, tak si uvědomí, že ta naše generace dosáhla opravdu velkých úspěchů,“ řekl Koukal.
Petrásek: Kluci se nezměnili, ale já už nejsem tak vostrej
„Strašně rád na tu dobu vzpomínám a fotografie ty vzpomínky ještě oživily,“ byl vděčný i Magál. Ten už na rozdíl od svých parťáků, kteří v různých funkcích u sportu zůstali, sleduje lyžování pouze v televizi. Po konci profesionál kariéry zůstal u armády, už tři roky působí v 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci. A ani ve sportovním důchodu se rozhodně nenudí. Vedle zaměstnání ještě studuje vysokou školu a ve volných chvílích se věnuje rodině. „Sportovní život už je pro mě na vedlejší koleji, maximálně jezdím do práce na kole, to je tak všechno,“ smál se. „Snažím se ten život trošku víc užívat, než při té sportovní kariéře,“ dodal.
Podle tehdejšího reprezentačního trenéra Miroslava Petráska stála za úspěchy této generace především poctivá a tvrdá práce. „Sešla se parta výjimečných sportovců. Když jsem k reprezentaci přišel, chtěl jsem vybudovat tým se silným servisním i lékařským zabezpečením. To se nám podařilo a myslím, že v tom jsme trochu předběhli dobu. Navíc jsem byl tenkrát magor a trénovali jsme fakt hodně,“ popisoval se smíchem.
Od doby, kdy skupinu v čele s Lukášem Bauerem a Jiřím Magálem začal trénovat, uběhlo už více než dvacet let. Jak se jeho bývalí svěřenci za tu dobu změnili? „Já si myslím, že se obecně lidi charakterově moc nemění. To platí i o klucích. Jirka je spokojenej, baví ho práce, dodělává teď školu, Lukáš si jde svou cestou dálkových běhů, Jakšík je pořád neskutečně hodnej a poctivej kluk a Kukín se našel v trénování mládeže, pro mladé závodníky je vzorem. Je to asi pořád stejné, nebo hodně podobné. Ale samozřejmě každý s přibývajícím věkem vyzraje, já už taky nejsem tak vostrej,“ smál se současný šéftrenér mládeže.
Fotogalerie
