Budu aktivní předseda, říká Aleš Vaněk, nový šéf běžeckého lyžování
Jako závodník se dostal až do reprezentace, dokázal zvítězit na Jizerské 50 a připsat si celkové první místo ve Světové lize dálkových běhů (tehdejší obdoba Visma Ski Classics). Jako funkcionář v minulosti vedl mimo jiné Svaz lyžařů ČR. Nyní čeká Aleše Vaňka nová výzva: na valné hromadě byl zvolen předsedou Úseku běžeckých disciplín SLČR.
Máte za sebou první hodiny a dny v nové pozici. Jaké byly?
Velmi hektické. Když člověk vstupuje do nového prostředí, musí vždy vstřebat spoustu informací. Snažím se totiž se vším co nejlépe seznámit.
Překvapilo vás něco?
Nepřekvapilo. V lyžařské i profesní kariéře už jsem toho prožil poměrně dost, ani prostředí lyžařského svazu pro mě není ničím novým, takže se spíše seznamuji s aktuální situací.
Co pro vás bylo nejsilnějším impulsem ke kandidatuře na pozici předsedy?
Chtěl jsem se vrátit do běžeckého lyžování už dříve, ale proti Pavlovi Bencovi bych nikdy nekandidoval. Nyní se ale otevřela možnost, abych se o pozici předsedy mohl ucházet.
Zatím jste získal mandát na jeden rok. Jaké cíle jste si na toto období dal? Co všechno je možné zvládnout za jednu sezonu?
Samozřejmě jsou tam určité limitace u věcí, které jsou již nastavené. Například rozpočet se schválil už na valné hromadě. Také reprezentační družstva se připravují na olympijské hry a nechci jejich plán narušovat. Některé věci ale naopak můžeme zlepšit, patří mezi ně například operativní řízení úseku. V posledních letech došlo k tomu, že se některé kompetence prolínaly. Je pro mě důležité, aby se dodržovala pravidla, aby byly rozděleny kompetence a také zodpovědnost v rámci jednotlivých skupin: svou zodpovědnost má rada úseku, svou zodpovědnost má ředitel, svou zodpovědnost mají trenéři, servisní tým…
Také bych chtěl, aby členové rady byli o všem lépe informováni. A velmi důležitá je pro mě i spolupráce s kraji. Už když jsem působil jako předseda na Svazu lyžařů ČR, s kraji jsem velmi dobře spolupracoval. Nyní bych chtěl tu linii nastavit znovu. Budu se je snažit osobně navštívit, posílat jim informace o všem důležitém a řešit s nimi jejich problémy.
Těším se, až situace umožní konání závodů, což pro nás bude velké téma. Mladí lyžaři letos nemohli závodit vůbec. Dospělí, junioři a dorostenci sice dva závody měli, potřebují ale daleko větší prostor, aby se mohli posouvat a mohli bojovat třeba o nominaci do reprezentace.
Už na valné hromadě jste řekl, že chcete české reprezentanty a trenéry přesvědčit o tom, že jezdíme na závody pro medaile, ne pro 30. místa. Jak takový úkol splnit?
Budu aktivní předseda. Vypravím se za reprezentanty na soustředění, podívám se osobně na některé závody a samozřejmě budu chtít mluvit také s trenéry. Jejich prostřednictvím se budu snažit tohle myšlení závodníkům předat, protože psychologie hraje ve sportu obrovskou roli.
Znám to i ze své závodnické minulosti. Je to spíš úsměvná historka, ale mohu to na ní demonstrovat. Když skončil těžký trénink, přišel za námi trenér a řekl: „Pánové, jak se tak na vás koukám, v neděli sebereme všechny tři medaile.“ Jasně, dělal si z toho srandu, ale člověku to zůstalo v hlavě. I díky jeho přístupu jsme věděli, že příprava byla dobrá a soupeřů se není potřeba bát.
V čem se nejvíce proměnilo běžecké lyžování od roku 2006, kdy jste vedl Svaz lyžařů ČR?
Jednoznačně v síle. Závodníci jsou dneska daleko lépe silově připravení, na čemž je vidět vliv dálkových běhů. Když se podíváte na závody klasickou technikou, tak závodníci jedou soupaž, kam až to jde. Také se závodí na výrazně kratších distancích, jezdí se zejména patnáctky a desítky, aby to bylo z pohledu délky přímého přenosu snesitelné pro televizi. A nemusím ani zmiňovat technologie – struktury, mazání, to všechno jde rychle dopředu.
Zůstal jste i po svém odchodu ze svazu aktivní v běžeckém lyžování?
Nazval bych se spíše aktivní divákem. Neměl jsem žádnou funkci, ale udržoval jsem si velký přehled o celém sportu.
Vy jste prošel všemi úrovněmi běžeckého lyžování. Můžete popsat svou sportovní kariéru?
Pocházím z Jilemnice, kde byla jedna z prvních sportovních tříd v Československu. Tam jsem začínal. Kdo byl úspěšný, zařadili ho pak do střediska vrcholového sportu mládeže ve Vrchlabí, kde jsem trénoval šest let a dostal jsem se do juniorské reprezentace. Po maturitě ve Vrchlabí jsem šel na základní dvouletou vojenskou službu do Dukly Liberec. Následně jsem závodil za Nové Město na Moravě, odkud jsem se dostal do státní reprezentace a zároveň jsem se připravoval ve středisku vrcholového sportu dospělých. To bylo všechno před rokem 1989. V reprezentaci jsem byl pak ještě další dva roky, kdy jsem začal jezdit Světovou ligu dálkových běhů, obdobu dnešní Visma Ski Classics, kterou se mi podařilo v roce 1994 jako prvnímu Středoevropanovi celkově vyhrát. V té době jsem se lyžováním živil a měl jsem dokonce živnost na běh na lyžích.
Po skončení kariéry jste se ale k lyžování brzy vrátil, i když v jiné pozici.
Když jsem přestal závodit, nastoupil jsem do zaměstnání. Cesty mě ale v roce 2000 zavedly na lyžařský svaz, konkrétně do společnosti CS SKI, která má na starost reklamní práva závodníků, vysílací práva a další marketingové aktivity. Působil jsem v ní šest let, poslední dva roky jsem pak byl i předsedou Svazu lyžařů ČR.
Jak často se teď dostanete na běžky?
Letos byla u nás v Jilemnici výborná zima, takže jsem chodil dvakrát týdně pro radost. Podobně to mám se sportem i v létě, kdy chodím běhat nebo na kolo. Ale ty objemy už samozřejmě nejsou jako v době, kdy jsem závodil. Při běhu mi úplně stačí půlhodinka.
Máte za sebou hodně úspěšnou závodnickou minulost, vyhrál jste světový pohár celkově, další vítězství jste přidal v jednotlivých závodech světového poháru, byl jste 9. na Vasově běhu a zvítězil jste i na Jizerské 50. Stále se občas postavíte na start nějakých závodů?
Už nezávodím. Já jsem svou laufařskou kariéru začínal i končil na německém závodě König Ludwig Lauf, kde jsem dvakrát vyhrál. Velmi dobře jsem se znal s ředitelem závodu, který mi po posledním závodě uspořádal velkou party. Vážil si toho, že jsem u něho uzavřel svou kariéru. Já mu tam slíbil, že startovní číslo už na sebe nikdy nepřipnu. A to slovo držím.
