Člen Síně slávy a novoměstská legenda Ladislav Slonek: O slavné rodině výrobce lyží, budování tratí ve světě i banánech pro zahraniční výpravy
Dalším z nových členů Síně slávy českého lyžování se na letošním vyhlášení Krále bílé stopy 2023 stal doc. Ing. Ladislav Slonek, CSc., jenž spojil svůj život nejen s profesí v lesnictví a na lesnicko-dřevařské fakultě, ale také s prací u milovaného sportu, a to nejen v rámci Nového Města na Moravě či České republiky, ale i Mezinárodní lyžařské federace.
Dvaaosmdesátiletý Slonek je stále aktivním členem SK Nové Město, kde se dlouhé roky podílí na klubové činnosti i organizování hlavních závodů o Zlatou lyži. Během své kariéry byl dlouholetým expertem běžeckých disciplín FIS a podílel se na budování tratí nejen na Vysočině, ale i v zahraničí.
Zúčastnil se celkem osmi zimních olympijských her a šestnácti mistrovství světa v klasickém lyžování. Na těchto soutěžích působil v různých rolích. Od delegáta FIS, vedoucího výpravy, trenéra až po servismena. Za svou oddanost běžeckému lyžování byl letos uveden do Síně slávy českého lyžování.
„Byl jsem překvapený. A to si myslím, že v mém věku už jsem připraven na všechno. Když mi řekli, že mě takto vyznamenají, tak jsem byl velmi rád,“ vyprávěl Slonek v rozhovoru na galavečeru. „S lyžováním jsem prožil kus života. Je to pro mě taková sladká tečka. Jsem příjemně překvapený a jsem rád, že jsem se tu potkal se svými kamarády,“ usmíval se.
Láska k lyžování u něj propukla již v dětství. „Měl jsem velké štěstí, že jsem se narodil v rodině, kde se vyráběly lyže. Můj děda se s babičkou seznámil ve Vídni a byl první, který na Vysočině vyráběl lyže a založil poté tovární výrobu. Měl deset dětí, velmi schopných řemeslníků-lyžařů. V roce 1938 už měl 77 zaměstnanců, takže já se narodil mezi lyžemi,“ vzpomínal s úsměvem.
„Myslím, že lyže byly takové moje životní krédo. I když tedy musím říct, že jsem vystudovaný lesní inženýr se specializací na zpracování dřeva a později jsem pracoval jako děkan lesnicko-dřevařské fakulty. Tři období a další období jako proděkan. Já jsem dělil zaměstnání a sport na dvě části mého života,“ vysvětlil, jak dokázal skloubit své dvě životní vášně.
Můžete přiblížit svou slavnou lyžařskou rodinu?
Můj dědeček byl velmi šikovný stolař, kolář a stavitel vodních kol. Vyučil se ve Vídni, kde poznal svou ženu, mou babičku. To bylo ještě v předminulém století. Přišli spolu zpět a usadili se v Rokytně, kde si zařídil dílnu. Měl deset dětí, z toho osm kluků. Kluci všichni lyžovali. Nejlepší byl Bohuslav Slonek, mistr republiky v běhu na 50 kilometrů, mistr Německa a Jugoslávie v běhu na lyžích. Potom velmi slavný v rámci rodiny byl Jaroslav, který velmi dobře lyžoval a v mládí porážel legendárního Cyrila Musila. Po devětatřicátém přešel hranice do Polska, pak do Sovětského svazu, přešel do Sýrie, kde bojoval. Prošel si celým Tobrukem, pak působil v Anglii a domů se vrátil společně s osvobozením. Nakonec přijel do Plzně jako člen americké armády.
Ale zpět k dědovi - ten se v roce 1912 přestěhoval z Rokytna do Nového Města, kde se začal věnovat výrobě lyží. V roce 1937 jsme měli mimo rodinu 77 zaměstnanců, takže to byl na tu dobu jeden z největších podniků ve střední Evropě na výrobu lyží.
Díky tomu vám bylo dáno, že se budete lyžování věnovat?
Od malička jsem se v tom pohyboval. Měl jsem ale štěstí, že v roce 1952 jsem se dostal do sportovní školy mládeže, kam byli vybráni jednotlivci podle Tyršova odznaku zdatnosti. Jako všichni Novoměšťáci jsem ve Sportovní škole mládeže běhal a skákal na lyžích. Než jsem nastoupil do jedenáctiletky, tak jsem se velmi aktivně věnoval lyžování. Pak ale přišla škaredá padesátá léta, rodina se dostala do potíží, táta byl odsouzený. Já se nemohl dostat ani na učiliště. Nakonec jsem ale vystudoval gymnázium ve Žďáře nad Sázavou.
Při vysoké škole jsem sportoval mezi vysokoškoláky, po promoci jsem ale na Novoměstskou běžeckou elitu neměl. Přemluvili mě, abych vedl první běžeckou ligu a staral se o novoměstskou mládež. Byl jsem nominován do skupiny techických expertů Svazu lyžařů a s touto skupinou expertů jsem odjel v roce 1964 na svou první olympiádu do Innsbrucku. Věděli jsme tehdy, co máme dělat, ale nevěděli jsme proč. Já jsem domů přinesl z olympijády veškeré poměry stoupání , přechodů a zatáček nových moderních horských tratí, které byly poprvé v roce 1964 právě v Innsbrucku. Dřív se běhaly jen tratě, které kopírovaly terén, neběhalo se třeba stromečkem do příkrých svahů. Ale protože to v Innsbrucku nahoře v Seefeldu alpský terén nedovolil, došlo k radikální změně profilů.
Zadání jsem dostal od tajemníka Československého olympijského výboru Vladimíra Pácla za úkol všechno zdokumentovat. Tehdy se totiž vědělo, že Československo bude žádat o pořádání mistrovství světa v klasickém lyžování, které jsme o rok později v Bejrútu získali. Rozhodovalo se, kde se mistrovství uskuteční. Já jsem prosazoval Harrachov, lyžařská sekce Špindlerův Mlýn. Tehdejší vláda rozhodla, že mistrovství světa bude ve Štrbském Plese, kde ale v roce 1965 nebylo zhola nic. Tehdy do toho Československo během čtyř let přidělilo tolik peněz, že se postavily hotely, postavil se FIS hotel, Panorama, vybudovaly se můstky, běžecké tratě, stadion, udělala se nová zubačka a električka, infrastruktura. Renovovalo se letiště… Dneska by to nebylo vůbec možné již z hlediska enviromentu, protože tratě a můstky , co jsme vytyčili v chráněné zoně Národního parku by dnes nešly realizovat.
Dnes by bylo vyloučeno něco takového tam postavit.
Za svůj život jste prošel spousty funkcí v lyžování. Popsal byste, čemu všemu jste se věnoval?
Absolutně nejlepší časy byly, když jsem byl trenérem mladých v Novém Městě. V roce 1968 jsem odjel na olympiádu do Grenoblu. Jirka Raška tam tehdy vyhrál zlato. Naši běžci se také prosazovali, byla to dobrá olympiáda. V roce 1976 jsem už byl na olympiádě v Innsbrucku jako člen vedení. Byl jsem v Sarajevu (1984), což byla jedna z nejlepších našich olympiád. Pak těsně po revoluci jsem byl v Albertville (1992). Když už jsem byl ve vedení FIS, tak byl Lillehammer (1994), ale nějak moc se nám to (českému lyžování) nepovedlo.
V Naganu (1998) jsem byl vedoucím části naší výpravy, kde zazářila Kateřina Neumannová, se kterou se velmi dobře znám a vlastně jsem ji poprvé vyvezl na velkou akci na tehdejší mistrovství světa ve Val di Fiemme, když jí bylo šestnáct. Kvůli dopingu Rusek v Naganu nakonec dodatečně dostala stříbro a bronz. Před olympiádou v Turíně (2006) jsem byl s Bengtem-Erikem Bengtssonem zodpovědný za kontrolu výstavby tratí, takže jsem dojížděl do Pragelata. Tam měla Kateřina legendární zlato a v cíli ji čekala malá Lucka. Odměnou za přípravu Pragelata jsem byl delegován za FIS na Hry mládeže v Sapporu, kde jsem se poznal s japonským princem a současným císařem Naruhitem. Nezapomenutelné setkání.
Byl jsem také delegátem Československa od roku 1990 na všech kongresech FIS, kde se bojovalo o umístění olympiád či mistrovství světa.
Co se profesní, respektive odborné, kariéry týče, nastoupil jsem po absolvování les. fakulty jako projektant do Lesprojektu. Později jsem nastoupil jako aspirant zpět na fakultu a byl jsem jeden z nejmladších kandidátů věd v republice. V roce 1968 jsem musel jít na fakultě hodně dolů. Nebyl jsem totiž zrovna příznivec režimu, což jsem nebyl nikdy. Po revoluci jsem byl proděkanem a potom tři volební období děkanem lesnické a dřevařské fakulty na Mendelově univerzitě v Brně. Potom jsem byl zaměstnán na dalších funkcích u Lesů České republiky a teď jsem spokojeně doma v Novém Městě. (směje se)
Dá se vůbec spočítat, pod kolika tratěmi po celém světě jste podepsaný a místa, kde jste všude byl?
Ne, to nejde spočítat. Mám doma v ložnici velkou mapu světa a manželka mi říkala, že mi koupí špendlíky a já vyšpendlíkuju, kde jsem všude byl. Když jsem se už nevěnoval tolik lyžování, tak jsem procestoval celý Karibik, dvakrát Mexiko, Kubu, žena byla se mnou služebně v Austrálii, Indonesii, učil jsem v Jihoafrické republice. Takže ani se špendlíky se to nedá spočítat.
Je nějaká trať, na kterou jste nejvíc pyšný?
Vždycky je to kolektivní dílo. Třeba dva roky před mistrovství světa v Ramsau zemřel autor tratí profesor Rösner a já ty tratě pouze dodělával. Vždy totiž přijde přidělený technický delegát z FIS, aby se tratě upravily nebo předělaly a homologovaly. Já jsem také podepisoval tratě v Sapporu před mistrovstvím světa a potvrdil jsem, že jsou bezpečné. A Martin Koukal, mistr světa v běhu na 50 kilometrů, si tam tehdy zlomil klíční kost. Jenže techničtí delegáti tam nahazovali sníh, místo aby ho odstraňovali. Takže tam závodníci vlítli do kaše... A já je rok předtím podepsal, když jsem je jako starší pán projel, a řekl jsem, že jsou dobré.
Každá trať má takového svého vlastního ducha. Poměry třeba v Alpách, kde jsou prudké kopce, jsou jiné, než třeba tady na Vysočině, kde jsme kopce museli hledat. Ale zase tu máme táhlé stoupání, které třeba v Alpách není. Oficiálně jsou stoupání rozděleny do tří kategorií A, B, C. Céčko jsou prudká stoupání, která se musí vyběhnout stromečkem. Je dáno, v jakých poměrech by tratě měly být.
Každý se při stavbě tratí něčím podepsal. Za mnou stála práce těch, co už tam byli. Hezká trať pro mě však vždycky byla v Lillehammeru. Tratě na Holmenkollenu, nebo třeba ve švédském Falunu, Whistleru, Lahti mají svoji tvář. Pěkné tratě byly na Zadově. Tratě Zlaté lyže mají světové parametry, včetně osvětlení a zásobníku sněhu.
Je něco, co vás v lyžování zklamalo?
Velmi brzo jsem pochopil, že vedle sportovních výsledků, které se dají měřit a srovnávat je důležitá politická situace a finanční tlak. Od roku 1990 jsme žádali o přidělení Mistrovství světa v klasických lyžařských disciplínách. Rozhodl až kongres FIS v Miami po pěti kandidaturách. A vytoužené MS v Liberci bylo totálním zklamáním.
Vy jste se dlouhé roky věnoval organizaci Zlaté lyže, závodu který patří k nejstarším dosud pořádaným na světě. Předpokládám, že máte spoustu vzpomínek. Co vás napadne jako první?
Že se nám podařilo sehnat pár lidí, takových deset bláznů, kteří si někdy v sedmdesátých letech řekli, že bychom se mohli pokusit o mezinárodní závody. A ono to vyšlo. Udělala se mezinárodní Zlatá lyže, na což pak navázal Zvolen. Když jsme měli v roce 1981 první ročník Světového poháru v rámci Zlaté lyže, tak to bylo něco neskutečného. Málokdo dneska ví, že když někdo chtěl do Československa, tak musel mít vízum. Musel o něj buď požádat a říct, proč sem jede, a zaplatit. Nebo ho museli pozvat z asociace.
Já jsem musel mít připraveno pětadvacet pozvání do různých zemí, do každé jiné. Měli jsme různé dohody. Třeba jsme měli dohodu, že k nám přijede deset Francouzů a od nás pak pojede deset k nim. Pořadatel musel napsat všem pětkrát pozvánky, přičemž nebyly kopírky. To muselo jít přes ÚV ČSTV, kde na to dali razítka, dále na ministerstvo zahraničí, odkud se to rozeslalo všem velvyslanectvím a na svazy lyžařů Švédska, Finska, Kanady, USA a dalších... Svazy dostávaly pět, sedm, nebo třeba deset míst a musely poskytnout jména, na která pak byla udělena víza.
To musel dělat jeden člověk, který znal i nejrůznější dohody s ostatními svazy. Toto jsem dělal já, protože jsem byl zodpovědný za běh na lyžích v mezinárodní komisi v lyžařském svazu. Na tuto činnost jsem byl z práce uvolňován a moji mzdu hradil ÚV ČSTV. Tou dobou byla i reprezentační činnost mimo státních zaměstnanců refundována.
Jak těžké bylo přivést do Československa Světový pohár?
Říkali nám Východ. FIS věděla, že musí na Východ alespoň jeden, dva Světové poháry dát. Když to bylo v Sovětském svazu, tak to bylo například v Leningradě, kam se ale nikomu moc nechtělo. Nejlepší bylo buď NDR v Klingenthalu které mělo běhy a skoky, nebo my. A my jsme v roce 1981 hned zazářili s perfektními tratěmi a organizací.
Měl jsem také kliku, že jsem si uvědomil, že musím sehnat tlumočníky, protože tady se moc neuměly jazyky. Navázal jsem styky na mezinárodním oddělení na Brněnských veletrzích, kteří nám v rámci reklamy dali asi 22 jazykově nadaných a nesmírně inteligentních lidí, kteří se výpravám věnovali. Díky tomu i díky flexibilitě, kdy jsme například sehnali do oficiálního hotelu banány z Itálie, čemuž se dneska musíme smát, se to všechno krásně povedlo.
Výpravy si také vždycky na Východ vozily své kuchaře, k nám ale nemusely. Švédská kuchařka, která jezdila s výpravou, tu byla poprvé a pak řekla, že už sem nemusí. Nové Město z toho vyšlo oproti Sovětskému svazu, Rumunsku, nebo Bulharsku, kde to byla katastrofa, velmi dobře.
