Jan Šrail: strážce národního parku v bílé stopě, po nemocech opět v tréninku
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. A i kdyby tomu tak nebylo, dá se s tím úspěšně bojovat, jak ukazuje čtyřiadvacetiletý reprezentant hájící barvy Nového Města na Moravě. I když ho v loňském roce pronásledovaly nemoci, dokázal Jan Šrail vybojovat titul mistra republiky a nominovat se na mistrovství světa do Falunu. I v letošní přípravě ho nemoci brzdí – v červenci bral antibiotika a přišel tak o část reprezentačního soustředění na Božím Daru, v srpnu nemohl odjet do Livigna, protože byl na operaci s mandlemi. Přesto věří, že opět zvládne tréninkové manko dohnat a hlavně že už jsou zdravotní problémy minulostí. „Teď trénuju fakt hodně, jako asi ještě nikdy. Přesto se necítím unavený ani nemám nateklé uzliny a podobně. Což jsem za poslední tři roky snad neměl, asi to všechno souviselo s těmi mandlemi,“ doufá závodník ze Šumavy, kde souběžně s kariérou vrcholového sportovce zvládá i zaměstnání strážce národního parku.
Honzo, nejdřív se zastavme u tvých zdravotních problémů. Na soustředění na Božím Daru, kam jsi dorazil kvůli nemoci později, jsi po opakovaných výbězích na Fichtelberg říkal, že jsi dva roky prakticky neběhal právě kvůli nemocem a zraněním…
To je pravda. Předminulý rok jsem naběhal asi 30 nebo 50 kilometrů a pak začaly problémy s kolenem, takže jsem jezdil jen na kole nebo chodil jiné tréninky, které se vyhýbaly té bolesti. Minulý rok jsem hned na prvním soustředění v Peci pod Sněžkou dostal zánět achilovky a dva měsíce trénoval jenom soupaž na lyžích nebo na ergometru. Pak jsem pomalu začal i s dalším, ale vůbec jsem to nezatěžoval během. No a letos jsem měl zase problémy s nártem, proto jsem nahrazoval běh vším možným. Potom přišla ta antibiotika… Takže na začátku srpna opravdu došlo snad na první výběhy.
Jenže chvíli potom jsi zase onemocněl, co se přesně stalo?
Po přesunu do Oberhofu, kde jsme trénovali v tunelu, jsem cítil, že na mě zase něco leze. Po návratu jsem navštívil asi šest doktorů a nakonec se sám snažil najít, kde by mohl být problém. Došel jsem k názoru, že bych mohl mít chycené mandle, což se potvrdilo a během pěti dnů mě vzali na operaci. I když jsem slyšel, že je to problémová záležitost a nebude to jen tak, dostat se zpátky do tréninku, během devíti dnů jsem byl v pohodě a od konce srpna už zase trénuju. A cítím se mnohem lépe, nakoplo mě to, nemám potíže, které jsem poslední roky měl, všechno to mohlo souviset. Teď musím dohnat manko, takže trénuju fakt hodně, ve tři hodiny odpoledne už mám za sebou klidně čtyři hodiny tréninku a další porci před sebou. Přitom necítím, že bych byl unavený, měl nateklé uzliny a podobně.
Ty si dost věcí děláš sám, k tréninku a závodům ještě pracuješ v šumavském národním parku jako strážce, takže musíš zvládnout víc věcí dohromady. Jak těžké to je?
Ta moje práce je spojená s tím, že jdu do terénu a můžu jít třeba na kole nebo pěšky, s hůlkami. Když jsou volnější dny, kdy nemusím dělat nějakou práci u počítače, projíždím územím a třeba šest hodin strávím v sedle. Pak si to můžu spojit s tréninkem. To spojení s prací mě spíš burcuje v tom, že to chci stíhat. Dělám to už pátý rok a stejně jsem byl schopný nominovat se na mistrovství světa. Pro mě je to motivace. Nejsem člověk, který by chtěl sedět u televize, ale pořád chci mít nějakou činnost.
V sezoně to ale musí být oříšek, když se roztočí pohárový kolotoč – závody, práce…
Já se každý rok snažím ušetřit co nejvíc dovolené, můžeme si brát i náhradní volna a podobně. Všechno si střádám a vyčerpám v zimě na ty závody. Nejedu třeba někam k moři, na to musím zapomenout, dokud dělám sport. Maximálně jsem jel s přítelkyní na tři dny do Alp, ale pojal jsem to zase tréninkově, najít čas jindy prostě nejde.
Co se týče tréninků, kdo ti je píše a čemu se rád věnuješ?
Jako svého trenéra mám tátu, sám si to i koriguju, člověk má za ty roky nějaké zkušenosti. Když jsem doma, dělám si to tak, abych všechno časově stíhal. Vždycky trénuju sám, vyhovuje mi to, jsem takový vlk samotář… Na společném soustředění, kde jdu podle Lukáše Krejčího a Zbyňka Valouška, přijdu na to, jaké mám chyby a nedostatky a doma se to pak snažím dohánět. Moje tréninky spočívají hodně v soupažích - jsem silovější typ, tak se snažím zdokonalovat to, co je moje plus.
V poslední sezoně ses stal mistrem republiky, nominoval se i na mistrovství světa do Falunu. Bereš ji jako svou zatím nejlepší?
Určitě! Když jsem začal jezdit na mistrovství republiky, pohyboval jsem se kolem patnáctého místa, ale vždycky to šlo nahoru. Tu poslední sezonu jsem byl dvakrát první v Českém poháru i na republikovém šampionátu, pořád jdu nahoru. Tak doufám, že se to nezastaví a třeba udělám ještě nějaký skok. Musím to brát tak, že je potřeba posunout se do světa, nebojovat jen mezi sebou v Česku. Chci zase dokázat první místo na republice, ale to je minimum. Chtěl bych se umisťovat v první desítce v Evropském poháru, do šestého místa by to bylo super! Pak už člověk může pomýšlet na to, že když pojede třeba na svěťák, tak má šanci se nějak umístit. Můj cíl není jen probojovat se tam a pak jezdit desátý od konce. Zároveň musím být nohama na zemi - jezdit do padesátky by bylo fajn, kdybych bodoval, bylo bych šťastný!
DP
Fotogalerie
