Lukáš Bauer po vydařené premiéře na MS: Co se týče výkonnosti, nemám se čeho bát
Než Lukáš Bauer vystartoval ve Falunu do svého prvního závodu, vznášel se nad jeho formou velký otazník. V sezóně ho trápily nemoci, poslední týdny před šampionátem trávil sám v opuštěných lesích okolo švédského Langbergetu. Po sedmé příčce ve volné, intervalové patnáctce už není pochyb. Nejlepší český běžec na lyžích se na mistrovství světa připravil na výbornou a k vrcholnému závodu, nedělní klasické padesátce, může vzhlížet s velkým optimismem.
„Pětatřicet sekund za medailí, to je strašnej kousíček, takže jsem borec,“ pochválil se s úsměvem po včerejším závodě. „Chtěl jsem být do sesítky, nebudu měnit, co jsem řekl, takže obrovská spokojenost.“
Lukáši, představoval jste si při tréninku ve švédské pustině, jak tu desítku pokoříte?
Kéž bych mohl říct: Já jsem si představoval, že budu mít medaili. Bohužel už musím být trošku realista. Být do desítky byl cíl, odtamtud už je možné cokoliv. A bylo z toho sedmé místo, jsou to čtyři místa na medaili, určitě je to fajn. Beru to tak, že moje sezóna se bude hodnotit podle toho, jak dobře zajedu tady a ne úplně podle toho, jak jsem jezdil nebo nejezdil svěťáky. Jinak v Langbergetu to bylo supr, i když nebylo zrovna zábavné tam trénovat sám. Jsem rád, že mi aspoň čtrnáct dní zpříjemnil můj servisman Vítek Zahula, se kterým jsme tam ladili klasiku (úsměv).
Přišla na vás během včerejšího závodu vůbec nějaká krize?
Krizi jsem určitě měl v kopci ke skokanskému můstku v druhém kole. Od druhé části, která začala být prosolená. Tam jsem myslel, že to mám dva kroky dopředu, jeden dozadu, tam to bylo peklo. Zhruba na osmém a půltém kilometru jsem dojel o minutu Fina Noussiainena a pak jsem se ho nemohl vůbec zbavti. Furt jsem říkal: Ujedu mu, ale nenepodařilo se.
Co vám první závod napovědel směrem k nedělní padesátce?
Už v převlíkacím stanu jsem se bavil se dvěma Australany, co tady celý rok bydleli a připravovali se na Falun, a začal jsem zjišťovat nějaké zkratky (smích). Ukázalo mi to minimálně, že asi v nějaké formě jsem. Myslím, že jsem do poslední chvíle pracoval, byť v těch prudkých kopcích mi to neodjíždělo, energie ve skluzech nebyla vidět, jak bych si představoval. Ale neměl jsem šanci se za nikým svézt, bylo to dobrý. Padesátka bude klasicky, bude to dlouhý závod, kde můžete blbě občerstvovat, nebo se vám pojede dobře a najednou se během jednoho kopce zlomíte, stát se může cokoliv. Ale určitě s výkonností bych se neměl bát. Já k tomuhle mistrovství světa vůbec nepřistupuju, že bych se měl čehokoliv bát. Dělal jsem, co jsem mohl, přijel jsem sem a teď to prodávám.
Jak dlouho bude odcházet únava po patnáctce?
To nevím a samozřejmě, když nezajedu padesátku, tak řeknu, že to je tou patnáctkou (smích). Nevím. Tím, že jsem se na to připravoval, tak doufám, že to dlouho trvat nebude, ale den, dva to cítit bude. Program je takhle postavený, mají to všichni. Já mám výhodu oproti jiným borcům, že nenastoupím do štafety, takže mám delší čas na regeneraci. O to horší to pak samozřejmě bude, když tu padesátku nezajedu (smích).
Nezvažoval jste přeci jen ještě účast v páteční štafetě?
Plán byl od začátku takový, že bych se ve štafetě objevit neměl, ale i z mé strany byl zájem, pokud bych tady před ní zajel top výsledek, do ní případně nastoupit. Štafeta pro mě vždycky byla prestižní záležitost. Jel bych, ale na druhou stranu, byl jsem to já, kdo požádal, abych startovat nemusel. Ať mi kluci prominou, ale jsem přesvědčený, že šance bojovat o výborný výsledek, což pro mě je šesté místo, je tady skoro nereálná. Navíc ten program mi nedává prostor k tomu ty tři závody zvládnout. Pro mě jsou prioritou individuální závody. Na tom jsme se domluvili a jsem strašně rád, že jsem k tomuhle plánu dostal zelenou. O to víc cítím závazek, že na padesátce, i když mi bude fakt blbě, tak zvolnit nemůžu.
Jak vnímá ostřílený závodník vašeho formátu, že najednou neabsolvuje většinu startů, ale soustředí se jen na jeden hlavni?
Už několik posledních největších akcí jsem neobjížděl všechno. Byl bych mnohem radši, kdybych byl schopen fyzicky závody objet a všude bojovat o dobré umístění včetně štafety. Je to jediná týmová záležitost, a vypíchnu extrém ve Vancouveru, je to úplně jiný závod. To mě mrzí, na druhou stranu, i když je to smutný, už nejsem nejmladší a musím volit priority. Udělám vše, abych měl co největší šanci odjíždět odsud spokojený a musím to ořezat.
Text, foto: Šárka Sudová
