Musíme fungovat jako dobře promazaný stroj, na chyby není čas, říká šéf servismanů českých běžců na lyžích Pešina
Přípravě lyží české běžecké elitě se Jan Pešina věnuje už víc než dvacet let. Za tu dobu si vypracoval renomé, respekt i skvělý tým, ve kterém jsou všichni perfektně sehraní. Musí být, na chyby není v boji proti světové konkurenci čas.
Několikatýdenní pobyt na severu Evropy před startem prvního Světového poháru už je pro české běžce rutinou. A netýká se to jen závodníků, tvrdá dřina pokaždé čeká také servis. I na letošní štaci do švédského Gällivare míří tuny materiálu a stovky párů lyží. Pod vedením Jana Pešiny je naloženo za dvě hodiny.
Honzo, co všechno český tým potřebuje na víc než měsíc na severu?
Nejvíc se to týká lyží. Jednak se vezou ty, na kterých se závodilo loni, zároveň ale všichni závodníci vyfasovali nové. Právě na severu probíhá největší testování a rozhazování. Takže lyží máme v Crafteru tak 600 – 700 párů. A pak je tam spousta beden, kde jsou vosky, vysílačky, stoly, tubusy, kopyta, materiál fyzioterapeutů a doktorů. Bedny s vosky už máme popsané tak, aby každý, kdo přijde, hned věděl, za jaký šuplík má zatáhnout. Dohromady je toho opravdu hodně, tenhle první výjezd bývá vždycky nejnáročnější. Naštěstí už jsme perfektně sehraní. Je to tak zažité, že všichni ví, co se kam dává, aby to tam sedlo. A většinou na nic důležitého nezapomeneme.
Jak na severu vypadá váš běžný den?
Ráno to začne jako u všech snídaní (smích). A pak to jede. Snažíme se vždycky závodníkům připravit několik variant lyží, aby byly ty tréninky kvalitní. Aby se jezdilo na dobrých voscích a nemuselo se významně domazávat. Takže začínáme zhruba hodinu a půl před tréninkem s nějakým vytestováním a namazáním, pak se jde se závodníky na trénink, potom zase buď testujeme a nebo, když je trochu času, si zalyžujeme a odpoledne všechno nanovo. Ty dny jsou na severu dlouhé. V průměru nějakých dvanáct hodin denně tam ta práce probíhá určitě.
Závody s sebou zase přináší spoustu stresu. Co je lepší?
Ta práce musí člověka bavit, pak ten adrenalin a stres zvládá líp a naplňuje ho to. Předsezónní testování je taková klidná práce, na kterou je relativně dostatek času a nejsou tam žádné nervy, ale závodům se nic nevyrovná. Jak se to blíží, všichni už chceme, aby to začalo a sklouzlo to do toho zaběhnutého režimu, kdy ve čtvrtek začíná testování, v pátek pokračuje a v sobotu a neděli jsou závody. A proto jedeme týden před svěťákem FIS závody, kde už chci, abychom vystupovali jako na svěťáku. S vysílačkami, měřením, nástupem do buňky, testováním. Je potřeba, abychom si na ten režim všichni zvykli a nepřijeli na svěťák a první dva závody na sebe nekoukali jak telata.
Po loňské sezóně servisní tým opustil váš dlouholetý parťák Vít Fousek. Co to pro vás znamená?
Citelné oslabení. Fous měl na starost celou klasiku, takže z toho mám lehké obavy. Věřím ale, že je z čeho vycházet. Bude na mně, abych určil člověka, který to bude rozhodovat za toho Fouse a na kterého bude spoleh. Zároveň jsme přišli o Zbyňka Valouška, který nám loni jako asistent trenéra hodně pomáhal, ale letos žádný asistent není. Takže jsme mínus dva lidi, ale na některé svěťáky a mistrovství světa se k nám Fous zase vrátí, takže to určitě zvládneme.
Jdete do sezóny s něčím novým?
Vycházíme z toho, co fungovalo v minulých letech, ale sledujeme i nové trendy, třeba v měření lyží. Taky jsme byli na školení v Lillehammeru, protože firma Swix z osmdesáti procent předělala celou svoji řadu. Je tam teď hodně nového, takže i toho testování nových vosků bude teď na severu poměrně dost.
Možná byste si přáli jít do zimy s novým wax truckem, abyste udrželi krok se světovou konkurencí. V čem celý fenomén servisních kamionů spočívá?
Ta hlavní výhoda je v tom, že se nic nerozbaluje a nevybaluje, všechno je tam napevno, odpadá veškeré nakádání a vykládání. My jsme takhle schopní tu buňku postavit zhruba za hodinu, tým s wax truckem to může mít za dvacet minut, což je stěžejní hlavně na Tour de Ski, kde si servis nemůže dovolit přijet na místo třeba o den dřív jako na svěťácích. Výhoda je určitě i v tom prostředí, které je díky ventilačním systémům a dalším vychytávkám pro servisáky zdravější.
Proč ho Češi nemají?
V našich ekonomickcýh podmínkách je to trochu utopie. Třeba biatlonisti by si to se svými výsledky a s týmem, který mají, mohli dovolit, ale taky si nemyslím, že se do toho pohrnou. Ta pořizovací hodnota je sice poměrně velká, ale pořád se to dá. Zato ten provoz je pak skoro nereálný. Obnášelo by to zaměstnat minimálně jednoho dalšího člověka na logistiku. Na celý rok musí být jasně naplánované cesty, přejezdy, mýta, taky by to na náklaďák chtělo řidiče-profíka. Naději bych viděl spíš v nějakém menším wax trucku, jaký mají třeba Švýcaři. To je bohatý národ a taky se nežene do žádných extrémních kamionů. To je spíš takový závod mezi Nory, Švédy, Rusy a po dlouhé době i Fiňáky.
ŠS
Fotogalerie
