Na osmitisícovce jsem byla vděčná za ty roky na běžkách, říká Grohová
Devět let uběhlo od chvíle, kdy poslední Češka dokázala vystoupit na osmitisícovou horu bez použití kyslíku. V červenci toto dlouhé čekání ukončila bývalá reprezentantka v běžeckém lyžování Karolína Grohová, která vystoupila na pákistánský Gašerbrum II, jehož vrchol sahá do výšky 8 035 m n. m. „Splnila jsem si sen,“ říká závodnice laufařského Silvini Madshus Teamu a také trenérka české skialpinistické reprezentace.
Gašerbrum II bez kyslíku. Můžeš pro nás, kteří se v horolezectví neorientujeme, ten úspěch k něčemu přirovnat? Na odborném lezeckém webu jsem si přečetl, že je to srovnatelné s olympijskou medailí.
Sama ten výstup vnímám jako hodnotný sportovní výkon, ale přirovnat ho k ničemu nedokážu. Těší mě, že se ke mně dostala spousta pozitivních ohlasů. Dělají mi velikou radost. Patří k nim i slova od nejlepších českých horolezců, kteří je se mnou sdíleli už během výstupu.
Podle čeho si vybíráš hory, které chceš vylézt?
Lákaly mě hory, které přesahují těch magických 8000 metrů, takže jsem měla na výběr mezi Nepálem a Pákistánem. Jako učitelka mám ovšem volný jen červenec a srpen, kdy jsou v Nepálu monzuny, takže volba padla na Pákistán. A protože to byla moje první osmitisícovka, nechtěla jsem jít hned do něčeho extrémního. Proto Gašerbrum II.
Ty už jsi za sebou několik zajímavých výstupů měla, v minulosti jsi byla v 7 500 metrech. Jak jsi vnímala tu osmitisícovou hranici – je spíše psychologická, nebo je to skok i po stránce fyzické připravenosti?
Především jsem se hrozně těšila na to, jak bude můj organismus v osmi tisících fungovat. Brala jsem to jako výzvu a věděla jsem, že musím být fyzicky i psychicky velmi dobře připravená. Věděla jsem, že někteří kluci s tou hranicí v hlavě bojovali, ale já se toho nebála.
Jak dlouho trval výstup? Probíhal bez problémů?
Když se dobývají takhle vysoké hory, při kterých člověka limituje nadmořská výška, tak musí stoupat postupně. My jsme ovšem byli nuceni postup urychlit, takže jsme to zvládli za devět dnů včetně aklimatizace, což je nevšední.
K tomu vás donutilo počasí?
Využili jsme čtyřdenní okno, kdy panovalo nádherné počasí. A věděli jsme, že po něm se hora uzavře, protože byla dlouhodobě špatná předpověď.
Jak velký byl nahoře mráz?
Paradoxní bylo, že při výstupech mezi kempy jedna, dva a tři jsem trpěla strašným vedrem. Jakmile vysvitlo slunce, tak jsem se začala vařit. Čím víc jsme se blížili k vrcholu, tím nepříjemnější byl mrazivý vítr, ale nedokážu říct, jaká byla teplota.
Tvůj brácha letos zůstal uvězněn s Markem Holečkem několik dnů kvůli sněhové bouři pod vrcholem Baruntse. Neměla jsi strach z podobného scénáře?
Věděla jsem, že budeme mít štěstí a to, co potkalo bráchu, nás nepotká. Takže jsem se nebála.
Jakou nejcennější radu ti před tvým odjezdem brácha dal?
Brácha byl zlatej. Měl radost z toho, že vyrážím do Karákóramu a podpořil mě i materiálně. Hodně věcí jsme spolu konzultovali. Některé jeho rady byly docela vtipné. Upozorňoval mě třeba, že v base campu bude spousta defenzivních lidí, kteří budou vymýšlet důvody, proč na horu nejít. Tak mi říkal, ať se držím těch ofenzivních. Taky mi doporučoval nepadat do trhlin a hodně jíst. A nejlepší rada byla: ničeho se neboj, kdybys chtěla, tak vyjedeš na vrchol soupaž.
Co si říká člověk, který stojí v základním táboře a se zakloněnou hlavou kouká na vrchol?
Od chvíle, kdy jsme přišli do base campu a viděla jsem vrchol, tak jsem strašně chtěla jít nahoru. Pro mě bylo nejtěžší čekat v base campu, pořád jsem totiž chtěla na té hoře pracovat, makat a směřovat nahoru. Jinak to ale pro mě bylo celé kouzelné. Splnění obrovského snu.
Jde srovnat takový výstup s těžkým tréninkem nebo závodem na běžkách?
Na kopci má člověk spousta času přemýšlet, tak mě tahle otázka také napadla. Můžu říct, v čem je to jiné: při závodech na lyžích člověk vypálí a běží, co mu nohy stačí. Tady je to jednodušší v tom, že se člověk může zastavit, vydýchat se, napít se a pak pokračovat.
Byla nějaká chvíle, kdy sis v kopci říkala: díky bohu za ty roky na běžkách.
Neustále! Pro mě to bylo takové zadostiučinění, že ty tréninky, úspěšné i neúspěšné závody k něčemu byly. Teď využívám dobrou kondici a všechno, co jsem na běžkách načerpala. Ty odtrénované roky jsou důvodem, proč jsem na kopci dokázala tak dobře fungovat. Cítila jsem za to velkou vděčnost.
Můžeš popsat, co jsi prožívala na vrcholu?
V těch osmitisících člověk udělá pár kroků, po kterých se zastaví a musí se vydýchat. Je to jako těžký intervalový trénink. Takže když jsem došla na vrchol, musel jsem si kleknout a vydýchat se. Když jsem se pak rozhlédla a všude kolem sebe viděla další neskutečně nádherné vrcholy, o kterých jsem četla v knížkách, měla jsem obrovskou radost.
Vybrala sis mezi nimi svůj další cíl?
Konkrétní horu jsem si nevybrala, ale pákistánské hory mě naprosto okouzlily, takže bych se tímto směrem chtěla vydat i v budoucnu. Nejprve ovšem budu muset najít parťáka nebo parťačku, kteří se tam vydají se mnou.
Už přes rok jsi také trenérkou skialpové reprezentace. Jak moc je tahle práce intenzivní?
Nyní pro nás nastal velký zlom, protože po nekonečně dlouhém procesu bylo potvrzeno, že skialpinismus bude v roce 2026 na olympijských hrách. Na tu chvíli jsme roky čekali. Připravuji výběr čtyř mladých závodníků do 20 let, se kterými absolvuji soustředění a závody Světového poháru. Jednoho z nich trénuji sama, ostatní mají osobní trenéry a já je vedu jen na společných akcích.
Jak si stojí česká reprezentace v porovnání se světem?
Pro nás je náročné konkurovat závodníkům z alpských zemí, kteří mají úplně jiné podmínky pro tréninky a jsou zvyklí závodit ve vysoké nadmořské výšce, kam my se dostaneme jen při kempech a závodech. Ale máme velkou motivaci, chuť trénovat a věřím, že přijdou i dobré výsledky.
Pracuješ jako učitelka na základní škole ve Šindlerově Mlýně. Jak jsi vnímala lockdowny a distanční výuku z pohledu sportovní aktivity dětí? Bude mít epidemie nějaký dlouhodobý dopad na jejich sportování?
My jsme trochu specifická základní škola, protože děti mají k horám a k pohybu blíž. Ale bylo vidět, jak jsou šťastné, že mohou zase sportovat pohromadě. To jim chybělo nejvíc.
Bereš děti při tělocviku také na lyže a běžky?
My máme hrozně malou tělocvičnu, takže jsme celou zimu na běžkách nebo na sjezdovkách. Řádíme po horách a mě to neskutečně baví.
Už máš vymyšlené své závodní plány a cíle pro letošní zimu?
Jelikož jsem součástí Silvini Madshus Teamu z Jizerských hor, tak se zúčastním několika závodů Ski Classics. Priorita je pro mě Jizerka, což je velká srdcovka, určitě pojedu také Vasák. A dál se uvidí, jak se mi podaří skloubit závody s prací ve škole.
