Petra Hynčicová: česká reprezentantka v běhu na lyžích studující a trénující v USA
Před rokem se rozhodla, že zkusí něco nového. Chtěla studovat vysokou školu a zároveň se dál věnovat běžeckému lyžování na nejvyšší úrovni. Když přišla nabídka stipendia ze Spojených států, rozhodla se ji využít. Na univerzitě v Coloradu studuje fyziologii a přitom lyžuje – v rámci univerzitního týmu. „Já jsem opravdu ráda, že jsem tu možnost dostala. Je to něco nezaplatitelného, když se člověk může podívat do světa, studovat, lyžovat, poznat různé lidi nejen z Ameriky, ale z celého světa, protože my tu skupinu máme mezinárodní. Jsem hrozně vděčná, že tam můžu být!“ říká bez rozmýšlení 21letá závodnice Dukly Liberec, která je zároveň velmi ráda, že ač žije ve Spojených státech, stále může reprezentovat Českou republiku. „Když mě v dubnu oslovil reprezentační trenér Petr Steinbach, tak se mi moc líbilo, že se na úseku rozhodli, že budou podporovat i tuhle cestu, ne úplně konzervativní. Minulý rok jsem byla také zařazena do reprezentace, ale jakmile jsem oznámila, že odcházím, tak se s tím nesrovnali a z družstva mě vyřadili, což mě mrzelo, protože jsem se snažila dostat na mistrovství světa do 23 let. Jsem neskutečně ráda, že na mě nezapomněli, Česká republika je pro mě tou zemí, kterou chci reprezentovat!“
V Česku jste byla od jara do srpna, zvládla jste tedy i reprezentační soustředění. Tím posledním byl srpnový tréninkový blok na Zadově. Jaký byl?
Já to hodnotím určitě kladně. Bylo to docela náročné, protože jsme dělali jak objemové, tak už hodně intenzivní tréninky, ale musíme být nezničitelný, pokud chceme být dobrý (smích).
Máte zkušenosti s různými tréninky a přístupy, ale i prostředími. Jaké jsou vaše nejoblíbenější aktivity a destinace?
Když se všechno sejde, tak mě baví všechno! Mám ráda kolo, kolečkové lyže miluju, posilovna mě baví, běh jsem dřív nesnášela, teď už si ho také dokážu užít. Baví mě i basketbal, volejbal, mám hodně ráda fotbal, protože jsem vyrůstala mezi klukama, tak jsme ho hráli pořád. Celkově jsem ráda, když můžu být s týmem, když se můžu vybít. To mě baví. A co se týče prostředí, vyhovuje mi to všude, kde jsou hory a lesy, kde člověk může sportovat. V Americe je to nádherné, máme tam krásné hory, úžasné prostředí na trénování. Ale i na Zadově je hezky, úžasné je to v Livignu – hlavně na výjezdy na kolečkových lyžích. V Liberci máme také super podmínky. Mám hodně oblíbených míst!
A co se týče tréninku, vyhovuje vám spíš ten skupinový, nebo individuální?
Těžko říct. Já vyrůstala ve skupině kluků, a protože jsem byla vždycky jediná holka, tak jsem byla často zvyklá na takový individuální přístup. Od loňska jsem součástí týmu v Americe, kde je nás asi dvanáct, což byla pro mě velká změna, musela jsem se zase začít naučit trénovat v týmu. Vyhovuje mi asi oboje… Někdy si potřebuji vyčistit hlavu, když jsem sama, jindy zase potřebuji jít s někým.
Jak vypadá váš americký tým?
Jsou v něm běžci i sjezdaři, některé tréninky jdeme dohromady, třeba posilovnu a kolo, ale potom máme i vlastní tým běžkařů, kde je mix kluků a holek. Máme tam velkou skupinu Norů, kteří hodně ovlivňují náš trénink – přinesli do toho hodně ze skandinávského stylu. Každý je trochu jinak zaměřený na trénink a rozdílný je i přístup.
A všechno zastřešuje americký trenér. Jak řešíte právě to, že každý může mít rozdílné požadavky od svého národního kouče?
Náš trenér je hodně benevolentní, ke všemu přistupuje tak, že je tam pro nás, aby nás to bavilo. Abychom si užili ty čtyři roky, že lyžování není jen o tom, abychom byli první, ale aby nás to i bavilo, něco nám to přinášelo, obohacovalo nás to. Jakmile někdo přijde s tím, že by chtěl do tréninku něco přidat, tak vyjde vstříc a snaží se nám s tím pomoct. Ale samozřejmě nám řekne, když se mu něco nelíbí, třeba když něco nejde dělat kvůli vysoké nadmořské výšce a podobně.
Jak vlastně vypadá kombinace škola-trénink ve vašem podání?
Je to hodně těžký. Škola je tam postavená na tom, že bychom měli mít co nejlepší výsledky, ne že člověk jen prochází. Takže se snaží mít co nejlepší známky, protože všechno je to o tom, že škola je na prvním místě, potom je lyžování. Na druhou stranu se neflákáme, trénujeme hodně. Společné tréninky máme pondělí, středa, pátek dopoledne, odpoledne dotrénováváme sami, nebo i společně, když se domluvíme. O víkendu jezdíme do hor na taková malá soustředění.
Na jaké lyžařské vrcholy se ve Spojených státech budete připravovat letos?
Hlavním cílem bude určitě mistrovství světa do 23 let, tam bych se chtěla dostat a byla bych ráda, kdyby mi tam vyšel nějaký hezký výsledek. Potom doufám, že mi vyjde i nějaký Světový pohár, například v Novém Městě na Moravě, to by bylo úplně super! Dalším velkým cílem je pro mě americká soutěž, která bude týden a půl po šampionátu do 23 let, tak doufám, že to nějak zvládnu. Je to naše týmová soutěž, kde se jede hlavně na tým, ale pokud člověk vyhraje individuální závod, stává se mistrem USA.
Vy ale máte ještě jeden cíl, nebo spíš sen – zajet si s mladší sestrou sprint. Kdy myslíte, že by se vám to mohlo splnit?
Kačka je o čtyři roky mladší, momentálně je v družstvu olympijských nadějích, takže to ještě chvilku nedopadne, ale moc bych si to přála! Obě jsme průbojné, Kačka je závodní typ, dokáže se zmáčknout. Doufám, že třeba někdy v budoucnu na mistrovství světa, to by bylo super! (smích)
Fotogalerie
