Realizační tým českých běžců ve Falunu: Funkci “vrchního kontrolora“ zastává už tradičně doktor Martin Koldovský
Specializuje se na interní a tělovýchovné lékařství, ordinuje v soukromé ordinaci v Jilemnici a pacienti si ho pro jeho lidský přístup nemohou vynachválit. Doktor Martin Koldovský však už dlouhá léta pečuje také o elitu českého sportu. Reprezentaci v běhu na lyžích doprovází po světě od roku 2001. A nechybí ani na mistrovství světa ve Falunu.
Co je v rámci českého běžeckého týmu vaším hlavním úkolem?
Moje práce je přivézt závodníky zdravé a pak to jejich zdraví během celé akce pokud možno udržet. A pak se starám o to, co jedí a pijí, aby měli dobrý režim a ty nejlepší podmínky k tomu, aby mohli dobře závodit.
Takže lyžaře všude bedlivě sledujete a jakmile si někdo naloží na talíř něco nezdravého, zasáhnete?
Samozřejmě je sleduju, ale musím říct, že v tomhle dělají boty čím dál míň, bývaly horší doby. Nejhorší na tohle je olympiáda, kde je přístup k jídlu rozličného druhu v podstatě neomezený. Navíc je tam spousta lidí, kteří už mají třeba po závodech a neřeší to a ti, co mají před závodem, se občas nechají strhnout a dělají pak v tomhle směru blbosti.
Co by se vám nelíbilo třeba na talíři Lukáše Bauera?
U Lukáše už tohle neřeším vůbec, protože si myslím, že už je dost starý a chytrý na to, aby věděl, co má jíst a co nemá. Ale byly doby, kdy si speciálně na olympiádě dával hambáče, což se mně teda krutě nelíbilo (smích).
Jak vypadá váš typický den, třeba právě tady na mistrovství světa?
Záleží na tom, jestli mám nějaké nemocné nebo lidi v problémech. Ty si hned ráno kontroluju a rozhoduju o tom, jestli půjdou trénovat nebo závodit. Pokud takové nemám, pak celý den funguju ve prospěch toho týmu, protože nás není dost. Servisáci a trenéři jsou v buňkách a na trati a na doktorech, masérech a fyzioterapeutech je postarat se o to, abychom závodníky odvezli na trénink a zpátky, aby nemuseli někde zbytečně čekat. Takže během dne často dělám řidiče. A když je čas a nejsou problémy, vyrazím si třeba trochu zasportovat. Moje práce je pak večer, kdy se snažím všechny ty závodníky prohlédnout.
Proč se tahle procedura opakuje denně u všech, i když je nic netrápí?
Zastávám teorii, že každá nemoc se léčí dobře ve chvíli, kdy teprve začíná. Ono to závodníky často hrozně otravuje, když musí přijít na kontrolu a nic jim není, ale já když vidím, jak vypadají zdraví, tak pak snadno poznám, když zdraví nejsou. Ty nuance mezi zdravím a nemocí jsou ze začátku velmi jemné. Takže čím víckrát závodníky vidím, tím víc je znám a když s nimi někdy na závodech nejsem, můžu je léčit i po telefonu.
Doktor na telefonu?
Obvykle s sebou vozím dvě velké bedny léků a obvazového materiálu a máme takový zvyk, že když někam nejedu já, tak jedou moje bedny. Léky pak závodníkům dle mých instrukcí vydává trenér nebo masér.
Nebojíte se, že někdo “sáhne vedle“?
Já pro jistotu nevozím v bednách vůbec nic, co je na listině, aby ani omylem tam někdo nemohl šáhnout a vzít si něco, co by přineslo nějaký problém. Takže i členy realizačního týmu léčím v případě potřeby tím, čím závodníky, což je občas trošku problém, protože pro ně bych někdy potřeboval trochu jiný sortiment léků, ale pro jistotu to nedělám. Občas se mě někdo ptá, jestli si s doktory ostatních týmů pomáháme a já říkám, že ne. Snažím se, abych měl všechno, co potřebuju, svoje, abychom předešli nějakým dopingovým problémům.
Jsou běžci opravdu na nemoci náchylnější než ostatní sportovci?
Tam jsou hrozné nároky v tom, že oni ten svůj závod absolvují poměrně blbě oblečení, ventilují studený vzduch. Prostě ty zevní vlivy jsou strašně silné, řekl bych, že v tomhle směru i trochu silnější než v jiných sportech. Proto jsou Achillovou patou běžců horní cesty dýchací a proto je tam taky spousta astmatiků a lidí s podprahovým snížením imunity. Když jdou na imunologii, tak jim v podstatě nic neprokáží, ale ti lidi zjevně trpí opakovanými infekcemi horních cest dýchacích, čímž normální člověk netrpí. S tímhle bojujeme pořád.
Co nejkurióznějšího jste za své dlouholeté mise u běžců řešil?
Ta největší kuriozita se asi stala v době, kdy jsem ještě jezdil s juniorským běžeckým týmem. Byli jsme na mistrovství světa juniorů, bydleli jsme dole a jeli se na lyže svézt nahoru. Bylo to serpentinami, jeli jsme velkým autobusem, otočit se tam nedalo, nahoru to bylo ještě asi dvacet kilometrů. A jednomu závodníkovi zaskočil bonbón a začal se dusit.
Ale dopadlo to určitě dobře.
No, nejdřív to bylo příšerné, já si opravdu myslel, že nám tam umře. Byl to docela pořízek, zkoušel jsem na něj všechny hmaty, které se dělají a vůbec to nefungovalo. Nakonec jsme z něj ten bonbón vyprostili tak, že jsme ho polomrtvého otočili hlavou dolů, čtyři chlapi ho drželi za nohy, které mu přichytili k těm tyčím, jak jsou v autobuse a já mu ty hmaty, co se dělají ve vzpřímené poloze, dělal obráceně. Nakonec z něj ten bonbón vylítnul, ale fakt jsem myslel, že přivezeme mrtvolu.
ŠS
