Sezóna Aleše Razýma: Skvělý začátek, smolná olympiáda a bláznivý boj o body na Holmenkollenu
Nadmíru povedený start Tour de Ski, tři umístění v Top 15 v závodech Světového poháru, boj o medaili v týmovém sprintu s Martinem Jakšem v Novém Městě na Moravě. To je jen výběr úspěchů, které v doznívající sezóně zaznamenal běžec na lyžích Aleš Razým. O uplynulém víkendu se stal dvojnásobným mistrem republiky.
Aleši, máte za sebou možná nejúspěšnější sezónu v kariéře. Když se ohlédnete, co vidíte?
Jsem spokojený, ve svěťáku jsem jezdil o něco líp než loni a mám z něj nejvíc bodů v životě. Samozřejmě vrcholem byla olympiáda a tam to bylo trochu smolné, takže se mi nepovedlo udělat nějaký bombový výsledek, ale ty předvedené výkony tam byly slušné. Překvapivě jsem ani tolik nebojoval s tou nadmořskou výškou, byl jsem dobře připravený.
Co se vám v zimě nejvíc povedlo? A čím jste sám sebe naopak naštval?
Největší radost jsem měl při tým sprintu v Novém Městě, když jsem jako čtvrtý projížděl cílem, a pak ještě nějakou dobu potom. A největší naštvání? Určitě to, že jsem si hned v úvodu olympiády zranil na schodech patu a tím pak byly ovlivněné i závody. Ne, že bych přišel o výkonnost, ale neměl jsem moc klid. Pořád jsem běhal po doktorech, laser, zavázat, sundat, umýt, pořád něco. To si člověk, i když nemá nijak nabitý program, moc neodpočine. Mrzel mě i tým sprint, kde jsem spadnul a zkazil to jak sobě, tak Martinovi.
To ale nebyl jediný olympijský pád, k zemi jste se poroučel i při svém úseku ve štafetě. Zažil už jste vůbec někdy tolik pádů během jednoho závodního podniku?
Tolik za sebou ne. Ani bych neřekl, že to bylo nějakou nervozitou nebo nepozorností. Prostě se to tak blbě sešlo.
Soči bylo vaší druhou olympiádou, jak jste si ji užil?
Když jsem tam odjížděl, říkal jsem: Opovažte se mě připravit o dobrou náladu! A pak jsem uklouzl na schodech a připravil se o ni sám. Takže jsem kvůli té patě akorát chodil po vesnici v pantoflích a neviděl ani moc jiných závodů a míst. Jinak se mi ale v Soči líbilo rozhodně víc než ve Vancouveru, kde jsem byl v horší formě a pohodě a připadal jsem si, jako bych tam byl navíc. Teď už jsem mohl závodit nejen se sebou, ale i se světem. A bylo to v Rusku samozřejmě na veliko. Všechno nové, krásné, dobrovolníci v pohodě.
Náročné sočské tratě s táhlými sjezdy prý nahrávaly i vaší zajímavé zábavě – top speed. Kde se vlastně ten nápad o meření maximální rychlosti na běžkách vzal?
Před sezónou jsme dostali nové hodinky s GPS a hned jsme na ledovci, kde byl pěkný sníh, zkoušeli, kolik z toho vytáhneme. Možná to trochu proměřuje, ale nějakou představu si člověk udělá.
Kdo je tedy rekordmanem mezi českými běžci?
Asi Petra Nováková, té to ukázalo 180 km/hod a to se teda nedá překonat (smích).
A mezi těmi, komu hodinky opravdu fungovaly?
Martin Jakš, ten má z ledovce rekord asi 87 km/hod. Jenže i já, když jsem tam sjížděl opatrně s batohem na zádech a lyžemi v ruce, jsem měl nějakých 78 km/hod. Z toho usuzuju, že to asi neměří vždycky správně.
Aleš Razým při výjezdu sjezdovky Alpe Cermis ve finále Tour de Ski (foto: Lukáš Sacher)
Vy ale nejste jen lyžařem, ale také programátorem. Jak jste daleko se svou mobilní aplikací na hlášení mezičasů?
No, vzhledem k nákladům se mi podařilo dostat na nulu, nebo dokonce trochu do plusu. Práce, kterou už jsem tomu věnoval, ale rozhodně zaplacená není. Za čtrnáct měsíců na obchodě mám dohromady asi třicet stažení (smích). Pořád ale věřím, že se to rozjede, protože do klubů, kde by se taková aplikace uchytila nejvíc, se to ještě nedostalo. V těch českých se už relativně používá, ale myslím, že by se uplatnila i v zemích, jako je Norsko, Švédsko nebo Finsko.
Zpátky k závodění. Světový pohár jste zakončil klasickou padesátkou na legendárním Holmenkollenu. Padesátka ale není zrovna „vaše“ trať. Pořád platí, že ji jezdíte, abyste udělal opravdu tlustou čáru za sezónou?
Tak jsem to bral před dvěma, třemi lety, kdy se mi v zimě vůbec nedařilo a já se těšil, že to padesátkou podtrhnu a začne něco nového a lepšího. Letos to bylo jiné. I když to byl strašně těžký závod, pořád jsem se cítil relativně ve formě, tak jsem šel do bláznivého boje o body do svěťáku z prémií. Jednou se mi povedlo se prokousat z nějaké osmé řady na startu až na páté místo na prémii, což mi vyneslo šest bodů. Pak jsem chvíli táhnul závod, ale brzy jsem zjistil, že to zase taková pohoda není, takže jsem se chvíli trápil a na další body už nedosáhl. Nakonec jsem se ale ještě chytil, někoho předjel a skončil 34. Na finálovou padesátku v celkovém hodnocení a účast ve Falunu to ale stejně nestačilo, to bych musel na Holmesu vyhrát čtyři prémie a nebo být třetí v cíli (smích).
Místo ve Falunu jste závodil na Horních Mísečkách, teď ještě míříte na dálkový běh do Rakouska. Zažil jste někdy tak brzký konec sezóny, abyste ještě dobrovolně objížděl další závody v Evropě?
Já si nic podobného nepamatuju, původně bylo plánované mistrovství republiky ještě někde šestého dubna, ale sníh prostě letos není. Jsem v dobrém stavu a ještě se mi nechce tu zimu zavřít, takže nějaké závody a lyžování jenom vítám.
ŠS
