SP v Kanadě? Okolo tratě žijí pumy, snad dojedu do cíle, vtipkuje před zámořskými závody Beranová
Dlouhá pauza zaviněná těžkým průběhem covidu, návrat do Světového poháru umístěním v TOP 10 a naposledy pád ve čtvrtfinále podniku v Gomsu. To je ve zkratce průběh posledního období nejlepší české sprinterky Terezy Beranové. Teď už ale pětadvacetiletá reprezentantka zase kouká jen před sebe. Poprvé v kariéře jí čeká zaoceánské turné, kde nejprve v kanadském Canmore a poté v americkém Minneapolis nastoupí celkem do třech sprintů.
Za mořem jsi v rámci Světového poháru ještě nikdy nezávodila. S jakým očekáváním jsi tam zamířila?
Myslím si, že je to destinace jako jiné, ale nebudu lhát, že jsem se do Kanady a do států netěšila. Očekávání mám totiž velká. Vážím si toho, že jsme dostali možnost sem odcestovat. Jezdíme na olympijských tratí z roku 1988, ale to není všechno. Ta příroda v okolí tratě, to je opravdu něco.
Jak snášíš takhle dlouhé lety?
Jelikož chci dobře závodit, tak se musím připravit už i na let, aby se tělo dostalo z časového posunu bez větších zádrhelů. Suplementy se stravou musí být před odletem jasně dané. Je to důležitá součást.
Dostala jsi od reprezentačních parťáků informace, zda jsou tam nějaká specifika oproti tradičním evropským dějištím závodů?
Je to olympijská trať, v parku kde žijí pumy,medvědi,vlci a kojoti to je možná to specifikum. Pozor kočka na trati! Kdybych tu patnáctku nedojela, tak víte kde nastal problém. (směje se)
V Kanadě a posléze v USA tě čekají dohromady tři sprinty, jak se na to těšíš?
Těším se moc! Tím, že jsem ty předešlé dva sprinty ze své strany nezvládla, mě dalo dost nových poznatků do dalšího závodění, což u sprintů je v zásadě pozitivum. A obecně když se něco nepovede, dá vám to víc, než kdyby se to povedlo. S čím více proměnnými člověk bude počítat, tím líp se v závodě může zorientovat. Jelikož se sprinty nepovedly podle mého očekávání, tak jsem mohla trénovat ještě o něco víc a připravit tělo na zaoceánskou jízdu. A také zvažuji start v prvním a posledním distančním závodění celé zámořské štace.
Jak se vlastně aktuálně cítíš? Přeci jen si měla dlouhou nucenou pauzu kvůli covidu…
Aktuálně mám chuť jen závodit a závodit.
Jaký u tebe měl covid průběh?
Měsíc jsem se nezvedla z postele. Covid mě ochromil a rozhodně jsem nechtěla uspíšit návrat do stopy. Pro sportovce je to těžký průběh. Když znáte tělo, tak víte, že vrátit se bude náročné, bolavé a zdlouhavé. Sportovec musí být obzvlášť trpělivý při cestě zpět.
Je to i důvod toho, že od návratu se soustředíš čistě na sprinty a do delších distancí nenastupuješ?
To není důvod. Samozřejmě sprint v Oberhofu mě unavil víc, ale to se po pauze dalo čekat. Já mám obrovskou přednost, jmenuje se zrychlení a ta má taky svou daň. Pro můj systém je náročný nastoupit po sprintu do dalšího závodu, když ve sprintu jedu do semifinále nebo finále. Sprint je fyzicky i psychicky velice náročný a v součtu jste hlavou i tělem na závodišti sedm hodin v totálním vypětí a pak se tělo jen tak samo nevypne. Adrenalin jede dlouho po konci závodu. Pokud kalkulujete s tím, že jdete do finále a ne že se spokojíte s 12. místem, je sprint pro ryzí sprintery namáhavý, ale to vám může potvrdit jenom sprinter. Já nejsem momentálně tak výkonná, abych mohla funkčně objet sprint i distanci, to je prostě fakt. Dominuji spíše ve sprintech a chci v nich být nejlepší. Když mi zbydou síly, což doufám s přibývajícím věkem nastane, tak se budu chtít vmísit i na distanci. Ráda bych je jezdila, ale chce to čas.
Do seriálu Světového poháru ses ale vrátila skvěle umístěním v TOP 10. Jak to hodnotíš?
Mě osobně to mrzelo. Mrzelo mě to i víc jak Goms, kde jsme spadla. Když se jede klasika, tak musítei mít cit pro odraz, jinak si na ty stupně nemůžete stoupnout. Nám se povedlo se sladit se servisem, to máte 70% úspěchu. U mě bylo dobře dalších 29% a to jedno procento mi chybělo, takže to skočilo jen osmým místem. Ve sprintu potřebuje mít člověk kolem sebe tým, který v něho věří, musí se to všechno sejít. Je to o tom, kdo je zrovna v ten den stoprocentně připravený a jestli štěstí jde zrovna kolem něho. Je to svým způsobem utrpení a zároveň i hra. Ale to největší utrpení přichází, až když závod skončí a opadne lehce adrenalin. To začíná teprve peklo po těle…
Naopak právě v Gomsu to i kvůli pádu ve čtvrtfinále tolik nevyšlo. Co se tam přesně stalo?
Ja beru buď všechno nebo nic. V Gomsu jsem chtěla předjet soupeřky vnějškem, ale byla pod sněhem ledová plotna a já spadla. Prostě jsem byla netrpělivá a nepočkala si až do cílové rovinky, která byla extrémně dlouhá a byl tam prostor na předjetí. Chce to víc komplexně přemýšlet o trati, být k ní pokornější a pozici si dělat rozumně a hlavně s klidem. Goms byl vysoko a nám se zase podařilo, aby na den sprintu tělo bylo připravené. A já pak spadnu, no tak nenaštvalo by vás to a nenabudilo do dalších závodů o to víc?
