Pan Divoký. Srandista. Inteligentní. Jak na končícího Razýma budou vzpomínat jeho parťáci?
V posledních letech byl jedním ze stavebních kamenů reprezentace. Do další sezony už však úspěšný běžec na lyžích, mistr světa do 23 let a vystudovaný programátor Aleš Razým nenastoupí. Po olympijských hrách v Pchjongčchangu se jednatřicetiletý závodník rozhodl ukončit reprezentační kariéru. Jak na věčně optimisticky naladěného „Razýmka“, který nezkazil žádnou legraci, budou vzpomínat jeho týmoví parťáci?
Dušan Kožíšek
"S Alešem jsem prožil spousty příhod. Jedna ze zajímavých byla po kulturním večeru na bowlingu v Harrachově. Po návratu z bowlingu na pokoj přišel hlad, a tak se zahrabalo v Alešově bedně plné jídla z předchozího soustředění s Honzou Rykrem, které měli ve Štítech. Už ani nevím, kdo bitvu začal, ale rázem začaly lítat po pokoji různé druhy potravin. Sypanou rýží počínaje a rybičkama z konzervy konče. Všichni z toho měli děsnou prču a Kupilda asi ze všech největší. Ráno nás pak čekalo vysávání všudypřítomné rýže a příšerně páchnoucích rybiček."
Martin Jakš
"Kromě svých úplných začátků jsem měl s Alešem spojenou celou dosavadní kariéru. Jsme téměř stejně staří, chodili jsme na stejnou střední školu a v té době jsem rovněž trénoval v jejich plzeňském “klanu“. Byli jsme spolu v týmu olympijských nadějí, v juniorské repre a pak i na Dukle v seniorské. Takže těch zážitků máme spousty. Jeden bych ale vypíchl. A to když jsme tuším v mladším dorostu vybojovali naší první medaili na MČR ve štafetě za Západočeský kraj, ještě spolu s Matějem Jandou. V té době jsme spolu ještě netrénovali a tolik se neznali, ale pro nás i všechny kolem to byla skvělá věc."
Karolína Grohová
"Aleše mám moc ráda, je to milý člověk, který je neskutečně inteligentní. Vždy mi je v jeho přítomnosti příjemně, ale často se mi stává, že ho nechápu, má totiž svůj specifický humor. Jeho nejoblíbenější vtip je: Manželský pár se ubytuje na hotelu a žena povídá: „Je tady myš, udělej s tím něco! Zavolej třeba na recepci!“ „Haló, recepce?“ „Yes, this is reception.“ „Do you know film Tom and Jerry?“ „Yes, of course.“ „Jerry is here!“
Miroslav Rypl
"V letošní sezoně jsme spolu strávili strašně moc času. Bydleli jsme spolu na pokoji nejen na Světových pohárech, ale i v průběhu olympiády. Zavedli jsme pravidlo, že si budeme navzájem říkat, co nám na sobě vadí. Užili jsme si spoustu srandy, ale na větu: „Mně na tobě například vadí, že jsi č…,“ už nikdy nezapomenu.
Aleš si svou poslední olympiádu opravdu užil. Musel si přikoupit velkou cestovní tašku, aby všechny nashromážděné věci mohl odvézt domů. V jeho sbírce nechybí ani slovenská rohožka či hromada ručníků, která by slušně vybavila wellness. Minulý rok na MS v Lahti jsme spolu zase bydleli na společném pokoji. Naše záchvaty smíchu až do rána, při kterých jsme padali z postele, nejde zapomenout. Když jsme si v ranních hodinách pouštěli videa, jak jistí lidé asi přemýšlí, musel jsem si pak dlouhou dobu utírat slzy smíchy."
Petr Knop
"Nikdy nezapomenu, když za námi Aleš v Lahti přišel s otázkou, zda jsme viděli Sněhurku a sedm trpaslíků. Všichni jsme na něj koukali, jestli se nezbláznil, načež řekl, že to musíme vidět. Čekal jsem nějakou hloupost z programátorského prostředí, které ani nebudu rozumět. Ale ono se z toho vyklubalo představení pro děti, při kterém do sebe jeho vypravěč klopil jednoho panáka za druhým. Největším překvapením bylo, že ten chlápek vydržel až do konce! Po zhlédnutí jsem se smál aspoň 10 minut v kuse. Nejlepší je ale hrát s Alešem těžký život, kdy si člověk sedne, oddychne si a řekne – těžký život."
Kateřina Beroušková
"Když jsem byla na prvním SP v Novém Městě na Moravě, bydleli jsme na Vrchovině. Byl tam s námi i Alešův brácha Lászlo, který se za námi přijel podívat na ubytování a ptal se Aleše, s kým bydlí. Aleš se zamyslel a povídal: „Nevím, s Gräfikem a nějakým klukem… Tím klukem byl Michal Novák. Tenkrát ho Aleš neznal, teď jsou z nich ale velcí kamarádi. Startovali spolu na MS v Lahti v team sprintu a řekla bych, že jejich myšlení je dost podobné."
Jan Bartoň
"Aleše jsem měl vždycky rád. Nejlepší byl asi rok, kdy jsem přišel na Duklu, tuším někdy 2012. Vytvořil se sprinterský tým, ve kterém jsme byli já, Aleš, Kóža a Dan Máka. Na soustředěních jsme se téměř každý den scházeli na jednom pokoji na sprinterskou poradu, kde jsme díky Alešově iniciativě řešili spoustu věcí. Byla to prostě dobrá parta. Často jsme se také ve volnu chodili s Alešem projít, rád při procházkách fotil. Co jsem na něm měl vždy nejradši, bylo to, že se nikdy nebál říct svůj názor na cokoliv."
Vojtěch Veselý, bývalý juniorský reprezentant
"Před lety jsme se Slovanem Karlovy Vary vyrazili na soustředění na Korsiku na kolech. A protože jsme potřebovali naplnit autobus, byl doplněn a zkvalitněn o zástupce plzeňského a železnorudského oddílu. Byli tam zejména Aleš Razým, Martin Jakš či rodina Šrailovic. Je potřeba říct, že zejména Jakšík a Razýmek dodali soustředěni potřebnou šťávičku a všechny etapy slibovaly mocnou rychtu. Bylo jasné, že pomalu se nepojede. Celý týden byl ve znamení dlouhých teplých dnů na kole po krásných pobřežích Korsiky. Ve druhé polovině soustředění jsme se dostali do hor. Při pokračování putování skrze Korsiku si tehdejší trenér Novák vymyslel kontrolní závod do vrchu. Start byl ve vesničce, kde jsme bydleli, a cíl v horském sedle. Startovalo se po intervalech a všichni se nahoru dost natrápili.
Po dojetí jsme byli opravdu vysoko, čekal na nás sjezd k moři a tolik vyhlížené dny volna. Trenér nás nabádal slovy: „Klucí, holký poslední sjezd soustředění bych byl rád, abyste používali brzdy a nikomu se nic nestalo.“ V tu chvíli ovšem Pan Divoký, jak se Alešovi přezdívá, podupával na pedálu jak běsnící bejk. Kompletně ohozen v trikotu US Postal, který doma dostal předčasně k narozeninám, aby si ho užil už na Korsice. Armstrong byl v té době v nejlepších letech, a tak jsme dres a trenky všichni záviděli. Když jsme uslyšeli, že můžeme pomalu vyrazit, opřeli jsme se do pedálů a za upozorňujícího hvizdu trenéra jsme letěli dolů.
Letěli jsme, jako kdyby to byl poslední sjezd v životě. První zatáčky za námi, v čele se kolo na kolo hecoval Jakšík a Alešem. Vostrá pravá, když v tom slyším řev a pískot. Hamstnu na brzdy, přijíždím do zatáčky a vidím brzdnou čáru do lesa. Chvíli napětí rozčísnul volající Aleš z lesa, že je v pořádku. Čekáme tedy, až se vrátí na silnici. Když dorazil, dres i kraťasy US Postal staré deset dnů, téměř ještě s visačkami měl naprosto na sra... Všichni jsme se smáli. Tomu, jak nám před pěti minutami na kopci bylo kladeno na srdce, jak máme jet opatrně, jak se Aleš dral z křoví, jak odřenej byl, a jak to bude následující tři dny pálit u moře. Pan Divoký předvedl, že rychlost mu nikdy nebyla cizí. Je toho hodně, co jsme zažili. Jsem rád, že západočeské lyžování, ať už od Plzně, nebo Varů, vlajku drželo a ještě držet bude vysoko."
