Teď si zkusím Vasák, ale chci si ho hlavně užít, říká Hynčicová, která ukončila reprezentační kariéru
Vyhrála univerziádu, zúčastnila se dvou olympiád a ve Světovém poháru se během tří sezon čtyřikrát dostala v individuálních závodech na bodované pozice. Nyní se běžkyně na lyžích Petra Hynčicová rozhodla reprezentační i závodní kariéru ve svých 28 letech ukončit. Jejím posledním závodem bylo mistrovství republiky na Horních Mísečkách.
Jaký to byl pocit projet na Horních Mísečkách cílem a vědět, že je to naposledy v roli profesionálky?
Těch pocitů bylo hodně. Bylo tam dojetí, ale také uvolnění, protože ze mě spadl takový velký kámen. Zároveň to bylo moc hezké, protože vyšlo sluníčko a v cíli byla krásná atmosféra. Navíc mě čekalo velké překvapení – když jsem projela cílem, přiběhli rodiče a dostala jsem věnec jako na veselce. Kluci přinesli šampáňo, lidé se přicházeli rozloučit a od Svazu lyžařů ČR jsem dostala plaketu na památku.
Proč ses vlastně rozhodla ukončit kariéru?
Vím, že jsem mohla závodit dál, protože po fyzické stránce bych to zvládla, ale nakonec převážily jiné důvody. Potřebuji změnu po psychické stránce a jsem také ve věku, kdy se chci posunout někam dál.
Plánuješ u lyžování nějakým způsobem zůstat?
Určitě bych chtěla, protože lyžařka budu pořád. To už ve mně zůstane. Teď ale potřebuji pauzu a také si chci najít práci v oboru, který jsem vystudovala, tedy fyziologii. Uvidíme, jaké pak budu mít možnosti, ale u lyžování bych se rád pohybovala i nadále.
Nelákají tě ani laufy, ať už třeba Jizerská 50 nebo legendární Vasák?
To mě vždycky lákalo! Rodiče mají tyto závody splněné a já bych je chtěla objet také už jenom proto, že jsem od nich slýchala o laufech krásné historky. Ale chci se jich zúčastnit hlavně pro radost a užít si je.
Když se ohlédneš za svou kariérou, jaký moment si vybavíš jako první?
Takových momentů je hodně, ale vždycky budu určitě vzpomínat na obě olympiády. Každá byla jiná, ale obě byly svým způsobem zajímavé. Úžasná byla univerziáda v roce 2019 v Krasnojarsku, kde se mi podařilo vyhrát. Nádherná byla celá kariéra ve Spojených státech a závody NCAA. Vybavuji si ale také první žákovské závody a své první mistrovství republiky.
.jpg)
Kterého úspěchu si ty sama nejvíc vážíš?
Nedokážu vybrat jeden moment, protože si nejvíc vážím toho, že jsem jich mohla prožít tolik a vydržela závodit takhle dlouho.
Máš při ohlédnutí se za kariérou pocit nějakého nesplněného snu, nebo nedokončené práce?
To si nemyslím. Jako každý sportovec jsme měla ty nejvyšší cíle a stejně jako kdokoliv jiný si můžu říkat „co by kdyby“, ale vůbec o tom takhle nepřemýšlím. Splnila jsem si všechno, co jsem chtěla.
Kde jsou teď uložené všechny medaile, mají nějaké čestné místo, nebo jsou v krabici?
Nedávno jsem se přestěhovala do vlastního bytu a většina medailí zůstala u rodičů v mém pokoji, kde je taková výstavka. Tak ještě uvidíme, co s tím bude. Teď mám u sebe jen tu plaketu, kterou jsem dostala od svazu, tu už mám vystavenou.
Chceš poděkovat někomu, kdo ti v lyžařské kariéře pomohl?
Rozhodně svým trenérům, od žáčků to byli Dagmar Valoušková, Arnošt Hlaváček, Zuzka Škodová, potom v juniorech Pepa Kubica, Petr Rýgr a v reprezentaci samozřejmě Jan Franc. Největší díky patří rodině, která mě podporovala od prvních krůčků na lyžích až do cíle posledního závodu. Moc si vážím podpory od TJ Dukla Liberec a armádního střediska Dukla. Všem moc děkuji!
.jpg)
