Teď už je cíl jednoznačně jinde, budu bojovat o celkové vítězství, říká průběžný lídr laufařského FIS Marathon Cupu Petr Novák
Druhý při úvodní La Sgambedě, druhý na Dolomitenlaufu, šestý na legendární Marcialonze a znovu druhý na Transjurassienne. Dvakrát volná technika, dvakrát klasika. Petr Novák je univerzál, zvládá všechno. Jeho letošní účast v tradičním laufařském seriálu FIS Marathon Cup je zkrátka jedna velká paráda.
V polovině série vede karlovarský lyžař s náskokem závratných 85ti bodů. „Teď už můžu říct, že můžu bojovat o vítězství. Zatím jsem mluvil jenom o bedně, protože jsem byl vždycky čtvrtý, ale teď už je ten cíl jednoznačně jinde, opravdu chci vyhrát. A bylo by samozřejmě perfketní, kdyby se to podařilo,“ zasnil se Petr Novák po víkendové druhé příčce v závodě na 56 km klasicky Transjurassienne. Lepší byl ve Francii jen další Čech Stanislav Řezáč.
Jaký pro vás ten poslední závod byl?
Strašně překvapující. Zásadní tam bylo počasí, dva dny před závodem sněžilo a byl extrémní vítr, takže trať byla úplně zafoukaná a i když to pořadatelé projížděli, stejně tam byly závěje. Taky tam byl díky vysoké nadmořské výšce a mrazu tupý a suchý sníh, takže varianta jet na holých lyžích byla čím dál tím jasnější, i když Transjura je profilově strašně těžka. Jsou tam dva těžké kopce a mezi tím je to houpavé. Řeknu na rovinu, že před dvěma lety, když jsem tam jel, tak bych v životě nevěřil, že to můžu jet soupaží.
Váhali jste tedy s volbou lyží do poslední chvíle?
Přesně tak, připravili jsme na závod jak klasické, tak skejtové. Ráno, půl hodiny před startem, jsme vyrazili na finální test na trať a ta byla zase zafoukaná. Na klasických to nejelo, vosk na tom nafoukaném sněhu chytal. Taky jsem viděl, že Standa pojede na holých.
Stanislav Řezáč si na Transjuru odskočil ze “své“ série SKI Classics. Domluvili jste si coby dva nejlepší čeští laufaři společnou taktiku?
Strategie před závodem byla taková, že to se Standou zkusíme na těch rovinách trochu oddělit, než to začne stoupat a ujet jim a pak uvidíme, kde nás dojedou a jak moc nám ujedou. Jenže jsme přijeli na start a nevím, jak se jim to povedlo, ale klobouk dolů, to jsem ještě nikdy neviděl. Celou tu trať projeli přibližně deset minut před náma. Celý závod na sebe navazovalo šest nebo sedm roleb, které to celou dobu stíhaly těsně před námi upravovat. Ta stopa byla úplně perfektní a hrozně měkká, nebyla vůbec zafoukaná.
Takže taktika vzala za své?
Já asi tak prvních patnáct kilometrů akorát řval a nadával (smích). Rozdíl mezi klasickými a skejtovými lyžemi byl mizivý, takže ujet se nedalo. Pořád jsme to zkoušeli, ale ti Frantíci nám vůbec nepomohli. Akorát se vezli za náma a my se Standou se pořád točili a dělali nástupy, ale bylo to bez šance. Pak jsme přijeli pod ten dlouhý, těžký, čtyřkilometrový kopec a tam jsem věděl, že půjde o ztrátu, jakou budeme mít na vršku. Ale moc jsem nám nevěřil, říkal jsem si, že když to bude do deseti, tak to bude dobrý. Jenže přišel kopec a ostatní už toho asi taky měli dost.
Kdy jste začal věřit, že výsledek bude nakonec mnohem lepší, než Top 10?
Na vršku toho kopce. Ten byl ze začátku hodně prudký, že se tam běželo třeba dvě stě metrů i stromečkem, na těch holých lyžích to bylo teda něco, ale nakonec se nám povedlo dojet to čelo a tam už jsem věřil, že to dopadne. Akorát bylo otázkou, jestli vyhraju já nebo Standa. Nebyl to zase úplně můj den jako třeba na Marcialonze, kde byly super lyže a super jsem se i cítil, tady to opravdu bylo hrozně vydřené. U Standy bylo vidět, že mu ty lyže jedou, z kopce jsem mu musel jet na patách, abych ho udržel. Taky měl den, tak to dotáhnul do konce, byl prostě lepší. Ale u mě to vítězství taky snad jednou přijde (úsměv).
Jestli jste na Transjuře neměl den a stačilo to na druhé místo, přijde vítězství jistě brzy.
To zase ne, že bych úplně neměl svůj den. Já jel slušně, ale nebyl to ten den, kdy se sejde všechno a je to na vítězství. To bylo třeba loni na Dolomitenlaufu, kde jsem necítil žádnou únavu a mohl jet pořád. K tomu byly skvělé lyže, všechno klaplo. Letos na takový den pořád čekám. Na Marcialonze se to blížilo, ale tam je samozřejmě obrovská konkurence a ani mi ta trať moc nesedí, takže toho šestého místa tam si zatím letos cením nejvíc.
Po čtyřech závodech se neohroženě držíte v čele celkového hodnocení. Napadlo by vás před sezónou, že budete tak jednoznačným majitelem červeného dresu?
To se ale může rychle změnit, stačí jeden závod. Zatím to ale vychází na jedničku. Do každého závodu jdeme maximálně soustředění a s maximální pracovitostí co se týče testů, nic nenecháváme náhodě. Teď jsou tam další dva závody, kde si myslím, že se dá ještě malinko získat. Minimálně v Polsku doufám, že ještě trochu odskočím, abych v těch posledních závodech mohl mít větší klid.
Mluvíte o americkém Birkebeineru a polském Biegu Piastow, ještě před nimi je ale estonský Tartu Maraton, kam se nechystáte. Nebojíte se, že o vedení přijedete?
Ne, to se nebojím (smích). Dobře, věřím, že o něj nepřijdu. Všichni chtějí hlavně uspět v Americe zrovna tak jako já. A to Estonsko to výrazně naruší, protože jsou pak komplikované všechny ty přesuny, jak finančně, tak strategicky. Pro mě je Amerika jeden z vrcholů sezóny, proto kvůli ní pouštím Estonsko a pojedu menší, přípravný závod v Itálii. Udělá to tak víc kluků a věřím, že ti, co do Estonska pojedou, nezískají zas až tolik bodů. Většinou tam startují i ti dobří borci ze Ski Classics a vyjet si proti nim nějaké body je strašně náročné.
Jak si letošní sezónu užíváte?
Moc a užíval jsem si už loni. Daří se mi, jezdím na krásné závody, navíc si myslím, že laufy poslední dobou válcují ty klasické závody. Závodníci se teď prosazují i v té svěťákové konkurenci, což dřív neplatilo. Vždycky se říkalo, že laufaři se dokáží prosadit jenom na laufech, ale teď už to začíná být obráceně. Je vidět, že ten vývoj u dálkových běžců jde strašně rychle dopředu.
ŠS
Fotogalerie
