Vyloženě nadšený nejsem, ale spokojený ano, říkal Dušan Kožíšek po úspěchu ve sprintu dvojic na MS. Mně kdyby tohle někdo dal před závodem, tak to beru a ani nejedu, oponoval Aleš Razým
Na jedné straně mimořádný úspěch, na druhé lehké zklamání z neúčasti v boji o medaile. Na jedné straně závodník, který se veze sezónou na příjemné výsledkové vlně, na straně druhé ten, který se letos spíš trápí. Dušan Kožíšek a Aleš Razým vstupovali do týmového sprintu na mistrovství světa s rozdílnými představami o konečném výsledku. Společně ale ukázali světu, že Čechy je v týmových závodech pořád nutné brát vážně.
„Uvidíme, na co to bude stačit,“ drželi se oba sprinteři před závodem s ambicemi při zemi. „Ale jedeme s dvaadvacítkou. Už proto tu musí být dobrý,“ hledal symboliku ve startovním čísle Aleš Razým.
V týmovém závodě vyfasoval roli toho prvního. A v úvodu kvalifikace české fanoušky napínal, když se mu čelní skupina vzdalovala. „Byl jsem tuhej. Ze začátku mě tam ani hlava pořádně nepustí, protože vím, co mě čeká. Pak jsem to naštěstí odbrzdil, ale bylo to takový opatrnější,“ přiznal a usmál se. „Poměrně dlouho se tam před námi drželi třeba Australani, takže to možná pro diváky vypadalo trochu zvláštně,“ připustil.
Co ztratil jeden, dohnal druhý. „Myslím, že se mi to tam podařilo docvaknout a bojovat s tou špičkou, akorát Pellegrino trošku odjel, ale šli jsme do finiše všichni společně,“ líčil Dušan Kožíšek.
„Já se dneska snažil jezdit hlavně tak, aby z toho měl někdo radost a abych ji měl i já sám. Ale kdybychom nepostoupili, byl bych zklamanej hlavně za Dušana,“ přiznal Razým, který neprožívá zrovna sezónu snů. Nakonec si pomalejší začátek vyčítat nemusel. Česká štafeta postoupila do finálové desítky s přehledem. „První cíl máme splněný,“ mohli si oddychnout dlouholetí kamarádi.
S tak dramatickým začátkem boje o medaile však Češi určitě nepočítali. Hned v úvodním kole ztratili kontakt a Razým předával s nepříjemnou ztrátou na početnou skupinu před sebou. „Říkal jsem si, že je to v prd... a že jsem za blbce,“ popisoval po závodě plném zvratů. „Nevím, co se stalo, ale nejelo to, asi nějaká zrada materiálu. Měli jsme připravené dvoje lyže, pak jsem vzal ty druhé a na těch už se mi jelo líp.“
„Viděl jsem, že to Northug zarazil, takže jsem nikam nespěchal a v klidu si je dojel,“ neztrácel hlavu Kožíšek. „I já se naštěstí pořád ještě dokázal koncentrovat. Viděl jsem, že tím, jak to Noři nakopali, tak že ty lidi odcházej a že už taky tolik nemůžou. Tak jsem furt jel,“ vmísil se do vyprávění parťák Razým.
A tak se český tandem začal propracovávat vzhůru. Nechal za sebou Poláky, spolkl Američany, pak Švédy. Závěrečným kolem Razým doslova prolétl, až čeští servismani podél trati nevěřícně kroutili hlavami. „Aleš by potřeboval závod na pět a ne na tři kola,“ smáli se. „Tak to rozhodně ne,“ reagoval pak zděšeně vyčerpaný liberecký lyžař. Jeho týmový kolega si ve svém posledním okruhu naopak vybral slabší chvilku. „Já jsem je dojel, ale začali za to brát hned v prvním kopci, kde jsem si říkal, že bych do cíle nemusel dolézt, proto jsem se snažil pošetřit síly,“ vysvětloval.
Do cíle mířil na solidní sedmé příčce, francouzský finišman před ním však nebyl daleko. Země galského kohouta Čechům cestu za senzací nakonec přeci jen ulehčila, když se Baptiste Gros poroučel v závěrečném sjezdu k zemi. „Tenhle závod je zajímavý tím, že lyžaři padají, jak hrušky ze stromu,“ komentoval vzniklou situaci Kožíšek. „Já spadl na olympiádě ve Vancouveru, v Sapporu na mistrovství světa zase Švédi a Norové.
Šestá příčka je pro Kožíška s Razýmem největším společným úspěchem na velké akci. „Šestý místo je hezký, byť jsem si přál další medaili a s Alešem by to vůbec bylo skvělý,“ mrzelo trochu bronzového medailistu v týmovém sprintu ze šampionátů v letech 2005 a 2007. „Mně kdyby tohle někdo dal před závodem, tak to beru a ani nejedu,“ prohlásil se smíchem jeho parťák Razým. „Dneska jsme měli trochu smůly a jinde zase trochu štěstí. Doufám, že to hlavně potěší diváky, hlavně ty, co nám fandí,“ poděkoval na dálku za podporu všem fanouškům.
ŠS
