Zápisky Sandry Schützové ze SP na kolečkových lyžích - 2. část
Po prvních dvou etapách Světového poháru na kolečkových lyžích ve švédském Torsby a lotyšské Madoně si Sandra Schützová nenechala ujít ani další část poháru v ruském Chanty Mansijsku. A opět se nám prostřednictvím svých zápisků svěřila, jak celý víkend probíhal.
Nejvzdálenější, nejdražší a naprosto neznámá pro mě byla další část SP na kolečkových lyžích pořádaná v ruském Chanty Mansijsku. V Rusku jsem byla poprvé. Na letišti nás čekala průvodkyně, která se o nás starala po celou dobu pobytu a dávala nám veškeré informace.
1. závod (12 km volně intervalovým startem)
Vše začalo odpoledním tréninkem v krásném biatlonovém areálu, kde jsem se seznámila s tratí pro intervalový závod volnou technikou. Nafasování čísel a klíčů od buňky, obří obrazovka v prostoru cíle, to vše vytvářelo skvělou závodní atmosféru. Na tento závod jsem se velmi těšila, protože po kolečkové dráze v německém Altenbergu, kde jsem byla na soustředění před odjezdem do Ruska, mi už asi každá dráha přijde snadná.
Snažila jsem se odstartovat rychleji než obvykle, vypozorovali jsme totiž, že cenné sekundy ztrácím právě v začátcích závodu. Opět to ale nestačilo a první kolo hned přineslo ztrátu na první závodnici. Ani ve druhém kole jsem nedokázala smazat manko na první závodnici Rusku Světlanu Nikolaevu, se kterou jsem neustále bojovala v odstupu 2-5 sekund. Světlana byla silnější a já brala stříbrnou medaili.
2. závod (sprint na 200 metrů)
Táhlá stoupající trať se tvářila, že by mi mohla hrát do karet. To se ukázalo již v kvalifikaci, kterou jsem rozjela trochu pomaleji, protože jsem se hned nesrovnala se sprinterským tempem. Rozdíly však byly minimální, výrazně menší, než v předchozím Světovém poháru v Madoně, kde byl sprint více po rovině. Startovala jsem hned v prvním čtvrtfinále s vítězkou kvalifikace Lisou Bolzan z Itálie a dvěma Ruskama. Doufala jsem, že zúročím tréninky startu a málem se mi to i podařilo. Start jsem skutečně zvládla nejrychleji, ale po pár metrech své naděje zmařila. Ve sprintu na 200 metrů není prostor pro sebemenší chybu. Píchla jsem si holí do zadního kolečka lyže a následovala rána hrudníkem přímo do silnice. Se slzami v očích, vyraženým dechem a s odřeninami jsem dojela do cíle, kde jsem vše oplakala. Přitom jsem cítila, že tuhle disciplínu mohu konečně prolomit a poprat se tak o další cenný kov.
3. závod (15 km volně hromadným startem)
Poslední byl závod, jaký jsem ještě nezažila. Hromaďák na 15 kilometrů na 100% rovině. Tušila jsem, že se na rychlých kolečkách pojede celou dobu pohromadě a rozhodne se až v samotném závěru. Byla jsem na to jakž takž připravená, ale v průběhu závodu jsem se stejně nechala trochu vykolejit ruskými závodnicemi, které byly všude. Ze závodů v Čechách nebo z Alpen cupu apod. nejsem zvyklá na takové závodní pojetí, kdy vám neustále někdo šlape na hole, zapichuje bodce holí do břicha a stehen. Ani jedna z Rusek o hůl nepřišla, z cizinek skoro každá a Slovenka Alena Procházková jedoucí v dresu vedoucí závodnice dokonce o dvě. Vzhledem k tomu, že jsem se s tímhle typem bojovnosti ještě nikdy nesetkala, moc jsem nevěděla, co s tím. Do posledního kola jsem už nevydržela být psychicky v klidu, když jsem slyšela, jak se na mě rusky domlouvají, nastoupila jsem. Na finish mi bohužel chyběly síly, ale dojela jsem s kompletním materiálem. Doteď z toho mám smíšené pocity, ale od kamarádky Rusky Varvary Prokhorové vím, že takhle se prý v Rusku závodí standardně.
Jedno stříbro a naražená žebra
Z Ruska si tak odvážím jedno stříbro, naražená žebra, spoustu zážitků a zkušeností. Musím ale uznat, že organizačně byly závody na vysoké úrovni. Stejně tak i domácí závodníci, kteří se na domácí podnik dokázali skvěle připravit.
V úterý odjíždíme na finále světového poháru do Itálie, kde mě čekají ještě čtyři závodní dny.
