Životní sezóna Janatové: Cíl je udržet TOP15 v celkovém pořadí

Životní sezóna Janatové: Cíl je udržet TOP15 v celkovém pořadí

23 min 27 s

Kateřina Janatová zhodnotila první část sezony. Popsala nejlepší moment z probíhajícího ročníku, zároveň poodhalila, jak těžký byl start do sezony a období před Tour de Ski. Užila si závody v Severní Americe a čím jí uchvátila zámořská zastávka Světového poháru? Ve zbytku sezony bude hájit své nejlepší umístění ve Světovém poháru, cítí však, že se může ještě posouvat kupředu?


Jsme v polovině letošní sezony, máš za sebou zámořské závody, jak jsi spojená se svými výkony a naplňuje to tvá očekávání?
Určitě je mojí silnou stránkou konzistentnost, za to jsem opravdu moc ráda. Vím, že minulý rok jsem tam měla pár dobrých výsledků, ale jejich průměr byl trochu níž v poli. Kdežto nyní jezdím všechno do dvacítky, to si myslím, že pro mě velký krok kupředu. Vidím, že i v distanci jsem udělala pokrok. Před sezonou jsem si dala cíl zajet TOP10 na distanci a byla jsem 10. na Tour de Ski, takže jsem určitě spokojená. Samozřejmě na druhou stranu jsem čekala na začátku sezóny trochu víc. Na závodech v Ruce jsem měla problémy s dýchacími cestami, po samotném závodě v -18°C se mi hodně špatně dýchalo a ovlivnilo mě to i na další dva týdny, kdy výkony ode mě nebyly vůbec dobré. To mě mrzelo hodně, protože například v Ruce jsme měli úplně výborné lyže. Škoda, že jsem to tam neprodala.

Cítíš, že je tvým největším pokrokem oproti minulé sezoně právě větší konzistentnost a navíc i vyrovnání rozdílu mezi sprintem a distancí?
Určitě, bojuju okolo TOP 15 v celkovém hodnocení Světového poháru, což je podle mě skvělý výsledek. Nepamatuju si úplně kolika lidem se to v České republice po Kateřině Neumannové či Evě Nývltové podařilo. Jinak si nevzpomínám, že by někdo kolem 15. místa takhle bojoval. Samozřejmě vždycky chce člověk víc, ale já jdu takovými malými kroky a stále se zlepšuji, takže to je pozitivní na mé cestě.

Rozdíl se u tebe smazal i mezi jednotlivými technikami, je to také další bod, na kterém jsi pracovala?
Já jsem na klasice začala hodně pracovat. Věděla jsem, že soupaž je mojí asi největší slabinou a za poslední dva roky jsem ji hodně pilovala, i celkově klasickou techniku. Myslím, že i díky tomu jsem se posunula zase trošku dál. Dala jsem do toho tréninku takový jiný impuls, což si myslím, že mi hodně pomohlo, a jsem ráda, že na klasice prostě už nejsem do počtu, i když skate je pro mě stále přirozenější. Pro mě je klasika pořád mnohem víc náročná. Po závodě klasikou jsem o dost unavenější, prostě se necítím tak dobře jako při bruslení.

Když se podíváš na sezónu trochu z dálky, je nějaký moment, který ti naskočí hned jako číslo jedna, na co si pyšná a na co ráda vzpomínáš?
Ono je to asi většinou spojené s tím nejlepším výsledkem nebo úspěchem, ale opravdu ráda vzpomínám na Davos na Tour de Ski, na to 10. místo. To byl tak bláznivý závod. Na kopci jsem možná byla ještě sedmá. Budu si pamatovat, jak jsem tam bojovala a dá se říct, že pódium bylo pár vteřin ode mě. Vůbec to nebylo daleko, nakonec jsem byla desátá. Na tohle určitě budu vzpomínat nejvíce, protože to bylo 20 km a lidi padali a lyže byly loterie. Prostě někdo měl moc namazáno a někdo málo, takže jsem ráda za to, jak jsme to i jako tým zvládli. To mi hodně pomohlo i v Tour de Ski, abych byla lepší celkově.

V Tour de Ski jsi měla několik pěkných výsledků, povedlo se ti načasovat formu ideálně na ten jediný sezónní vrchol?
No, vlastně vůbec ne. V Tronheimu jsem nedojela závod a vůbec jsem nemohla dýchat. Na ten další jsem ani nenastoupila, všichni kolem mě měli chřipku. Já jsem se taky teda úplně necítila, v noci jsem se potila a cítila jsem se fakt hrozně. Přijela jsem domů a několik dní jsem jenom proležela, vůbec jsem netrénovala. Pak jsem šla na trénink a vrátilo se mi to celé znovu. Pořád jsem teda netrénovala, a to už bylo úterý a my měli další den jet. Cítila jsem se opravdu hrozně, vůbec jsem nevěděla, jestli na Tour odjedu. Ty první závody jsem jela bez rozcvičení, s žádnou intenzitou. Že jsem to nakonec dojela takovým stylem, to jsem opravdu ráda, protože se nic nevyvíjelo tak, jak jsem si to představovala.

Ve Švýcarsku se ti dařilo i nadále, v Gomsu si brala ve sprintu 12. místo. Je to spíš náhoda nebo se ti ve Švýcarsku závodí dobře?
Myslím si, že je to trochu vyšší nadmořskou výškou a já poslední dobou zjišťuju, že mi vyhovuje. Minulý rok jsem měla nejlepší výsledek ve Val di Fiemme a pak ve Val Müstair, což je taky Švýcarsko, takže to asi vypadá, že potřebuju závodit víc ve Švýcarsku.

Následovaly zámořské závody, jak jsi se na ně těšila a co jsi od nich očekávala?
Hodně jsem se těšila, protože je tam krásná příroda a vše je tam trošku více otevřenější, možná lépe řečeno divočejší, jako medvědi a podobně. Takže jsme si říkali, jestli potkáme medvěda, nepotkáme medvěda, ale oni jsou momentálně naštěstí v zimním spánku, takže jsme žádného nepotkali. Ale bylo to moc hezké, líbilo se mi tam moc. Jen to bylo trochu jiné, možná i trochu výzva pro náš servis, protože jsme tam opravdu dlouho nezávodili a celkově podmínky, hlavně sníh, byly trochu jiné než u nás. Nějaké věci se musely nechat doma. Byli jsme navíc ochuzeni o polský tým, který tam nejel, takže jsme to museli zvládnout v omezeném počtu servisáků, což bylo také pro náš tým a přípravu na závody náročné.

Kde jsi viděla ty největší rozdíly oproti evropským závodům?
V Americe určitě lidi, to množství fanoušků, to jsem nezažila. Už jen to, kolik lidí řeklo moje jméno před závodem během rozjetí, to byl pro mě obrovský zážitek. O to víc já si pak uvědomuju, že lidi jsou pro nás důležití, protože dělají celý ten sport. My sice lyžujeme pro sebe, ale lyžujeme i pro ně a bylo moc hezké vidět, jak fandili. Ještě když vyhrál Gus Schumacher, Američan, tak se mi z toho chtělo opravdu brečet, protože ta atmosféra byla skvělá. Přišlo mi, že si to užívají i organizátoři a dobrovolníci, že to je pro ně velká čest.

Co bylo na podmínce tak specifického, že se vám na některé závody nepodařilo lyže optimálně připravit?
Já vlastně ani nevím. V Minneapolis se nám to vůbec nepovedlo na sprint, ale v rozjížďce to bylo trochu lepší. Vím, že kluci z toho byli špatní, protože testovali, snažili se najít tu optimální variantu, což se na neděli hodně zlepšilo. I když já jsem tedy na intervalovém startu neměla možnost se s někým porovnat na trati, jelikož jsem to jela sama. Ale v tom závodě jsem se cítila skvěle. Takže těžko říct, jak to tam mohlo být, ale kluci ze servisu pro to udělali úplně všechno. Přetestovávali, snažili se najít všechny varianty, takže to určitě není o tom, že by se nikdo nesnažil. Všichni pro to odvedli maximum.

Těšíš se, až se Světový pohár opět podívá do Ameriky?
Já se těším, že se tam někdy zase podíváme, ale na druhou stranu to cestování mi pro všechny týmy přijde hodně náročné. Když se snažíme o udržitelnost, kvůli sněhu a celkově naší planetě, tak nevím, jak moc je možné, abychom létali do Ameriky častěji. Vůbec nemám ani ponětí, kdy se tam plánují další závody. Těším se, ale jestli to bude ještě za mé kariéry, to nedokážu říct.

V celkovém hodnocení Světového poháru jsi na 15. místě, jedeš svoji životní sezónu, jaký z toho máš pocit?
Samozřejmě mám na sebe velká očekávání, ale mám i stres, že kdybych onemocněla, tak ztratím body a odjeté závody. Teď jsem se cítila tak, že asi vynechám některé závody, konkrétně asi dvacítku v Lahti, kde dám všechno na sprint, který je v neděli. Rozhodla jsem se, že si letos zkusím zajet padesátku, protože příští rok Holmenkollen nebude a věřím, že tu bude skvělá atmosféra. Alespoň si tu vzdálenost vyzkouším, protože příští rok je v Trondheimu padesátka na mistrovství světa, takže si to potřebuju zajet. Něco jiného je si to zkusit v tréninku a potom v závodě. Tam si vyloženě pojedu pro zkušenosti a hodně se na to těším. Úplně nevím, jestli mi pak ty následující závody vyhovují, ale udělám pro to všechno, abych se udržela a získala co nejvíce bodů. Mám  ale pocit, že ty moje oblíbené závody a disciplíny už byly, takže z toho jsem trošku taková nesvá. Musím najít nějaký bod, ve kterém si budu věřit, že to bude dobré.

Po tom, co Kateřina Razýmová ukončila kariéru jsi jasná jednička české ženské reprezentace. Je tím na tebe vyvíjen větší tlak?
No, asi ano. Musím ale říct, že nemoci jsou součástí hry. Buď to člověk vydrží nebo to nevydrží, to si myslím, že musíme brát jako součást našich životů. Někdo bývá více nemocný, jiný méně. Já to většinou mám tak, že to nějak ustojím. Ale já si asi nepřipouštím, že by na mě byl kladen nějak vysoký tlak, tohle nechávám Michalovi, který je naší celkovou jedničkou. Měl velký úspěch v Ruce, kde byl druhý. Já na sebe nenechám působit tlak. Někomu stačí jeden velmi dobrý výsledek, ale myslím si, že je fajn mít dobré výsledky po celý rok, jinak by se na to nikdo nekoukal.

Je cílem do zbytku sezony udržet tu TOP 15? Nebo na co se nyní zaměřuješ?
Určitě bych to chtěla udržet. Samozřejmě kdybych se dostala ještě blíž k TOP 10, tak budu ráda, ale nejsem si jistá, jestli toho vůbec můžu dosáhnout, musela bych mít asi velké štěstí hlavně ve sprintu. Uvidíme, jak mi to teď sedne po té nadmořské výšce. Momentálně jsem v Norsku a mám tu skvělé podmínky na lyžování oproti Česku, kde jsem koukala, že se lyžovat moc nedá. Tady můžu jezdit 50 km a můžu se z toho zaměřit taky na techniku na sněhu.

Poslední sezóny jsi se pořád posouvala a je tam vidět velký progres. Jak jsi na tom nyní, myslíš, že máš ještě nějaké rezervy a můžeš se posunout ještě dál?
Ano, to určitě cítím, že mám ještě velkou rezervu. Třeba jak dobře jsem se cítila v létě, tak mě mrzelo, že mně nebylo úplně dobře tu první periodu závodů. Tam jsem neprodala to, co jsem měla natrénováno. Mám víc zkušeností i z tréninků, takže vím, co si můžu dovolit, a myslím, že se pořád mám kam posouvat. Na distanci jezdím poslední dva roky daleko lépe. Dřív jsem na nich nebodovala prakticky vůbec a teď jsem občas kolem desítky, což je skvělý posun a pořád cítím, že je místo, kam se můžu jít dál.

 



Pomoc Ukrajině