Freeskier Šimon Bartík ukončil reprezentační kariéru. Placku urvu už leda na MČR, říká
Roky patřil mezi opory národního týmu ve freestyle lyžování. Během své kariéry reprezentoval Českou republiku v závodech Světového poháru i na mistrovstvích světa. V další sezoně už se však na elitních akcích nepředstaví. Freeskier Šimon Bartík se v šestadvaceti letech rozhodl ukončit kariéru, lyžování ale zcela opouštět nehodlá.
Není zrovna standardní končit závodní kariéru už v šestadvaceti letech. Co tě k tomu vedlo?
Důvodů je víc, poslední dobou jsem ztrácel trochu drive a motivaci. Freeskiing jde neuvěřitelným tempem dopředu, člověk se musí neustále učit nové triky a pak je dělat konzistentně na závodech, což se mi poslední dobou moc nedařilo. Do toho nonstop přicházejí mladší zabijáci, kterým trvá mnohem kratší dobu se ty triky naučit, já jsem se v patnácti učil 540, dnes je běžné dělat v patnácti triply. Také cítím velký rozdíl v mentalitě, ti mladší kluci se tolik nebojí v horších podmínkách, já jsem si často musel klást otázku, jestli mi to za to stojí sebou škubat ve špatné viditelnosti, větru, nebo na nepříjemné ledové trati, jen abych možná zajel bodované umístění. Kdybych byl lepší, měl šanci jezdit finále nebo pódia, tak by ta motivace byla asi větší, ale byl čas si přiznat, že špičku už prostě nedoženu. Také jsem byl trochu unavený ze stejného koloběhu trénink - závody, kvůli čemuž jsme v podstatě neměl čas jít si zalyžovat mimo park do freeridu, jít něco natáčet do streetu, nebo organizovat moje Snowpanic Freeski Campy, což jsou věci, kterým bych se teď rád více věnoval.
Uzrávalo v tobě to rozhodnutí delší čas?
Určitě jsem o tom přemýšlel delší dobu, loni to trochu popostrčilo moje natržení ledviny při závodech Evropského poháru v Polsku a pak pandemie. Před minulým létem jsem měl diskuze s trenérama, jestli ještě naskočím do procesu, nakonec jsem na to kývnul a strávil s Czech Freeski pěkné léto i říjen v Rakousku na Hintertuxu, ale i když jsem se snažil, tak jsem v sobě nenacházel moc další motivace, navíc jsem to přemýšlení nemohl dostat z hlavy a byl jsem z toho ve stresu i při lyžování, kde by měl mít člověk absolutně čistou hlavu. Pak jsme se vrátili nakrátko zpátky do Česka, v tu chvíli ale bohužel přítelkyně i spolubydlící chytli covid a já s nimi musel být v karanténě. V listopadu jsme se vypravili na svěťák do Rakouska na Stubai, kde jsem si říkal, že se finálně rozhodnu - když se mi povede zajet nějaký výsledek, ještě to zkusím. Bohužel jsem měl jen jeden tréninkový den a nerozježděný jsem si narazil žebra a do závodu nenastoupil. To jsem bral jako signál a nedlouho potom padlo finální rozhodnutí v závodech nepokračovat.
To je vlastně tak trochu i symbolické. Během kariéry jsi si několikrát před velkými akcemi vybral pořádný kus smůly. Zlomená klíční kost v tréninku přímo v Sierra Nevadě tě připravila o start na mistrovství světa 2017, zranění přišlo i těsně před historicky prvním domácím svěťákem v Deštném. Vnímáš to podobně?
Asi máš pravdu, tyhle velký akce a taky poslední svěťák na Stubaii mi o vlásek (nebo klíční kost/ledvinu/žebro) utekly. Ale to k tomu asi holt patří...
„BUDE SE MI STÝSKAT. PO ATMOSFÉŘE, ZÁVODNÍCÍCH I TRENÉRECH“
Jaká byla reakce repre trenérů, když jsi jim sdělil definitivní rozhodnutí?
S trenéry jsem se o tom už předtím bavil, takže to asi nebylo nic nečekaného. Kluci mě podpořili a chápou moje kroky. S trenérem áčka Pepé Kalenským jsem probíral rozhodování víc, protože on řešil podobné dilema pár let přede mnou. Určitě mi to dost pomohlo.
Co ve své kariéře považuješ za největší úspěch?
Nedokážu říct, jaký je z mého pohledu nejcennější, ale pár jich můžu vyjmenovat. Celkového třetího fleku na Evropském poháru si hodně cením. Pak mám velkou radost z 23. místa ze svěťáku v Seiser Almu, kde jsem byl pár bodíků od finále. Jezdecky mám také zpětně radost z loňského svěťáku v Seiser Almu, kde se mi podařilo dát poprvé doubly na tři strany v sérce. Což zní z dnešního pohledu automaticky, ale já jsem s tím opravdu bojoval a nebyla to pro mě sranda. Tak jsem rád, že jsem si něco takového na závodech alespoň jednou odjel, i když to nebylo čisté a tím pádem ani dobře bodované. Mimo závodění se mi jako prvnímu Čechovi povedlo dostat do finále natáčecího contestu Superunknown od světoznámé produkce Level 1, díky kterému jsem vyrazil filmovat do zámoří. Myslím, že právě tohle mě hodně nakoplo, a ukázalo mi to i druhou stránku lyžování, než je ta závodní. Zároveň ale doufám, že na nějakém mistrovství republiky si ještě nějakou tu placku urvu, tam si vyhrazuji právo závodit i po konci závodní kariéry. (smích)
A naopak největší zklamání?
Asi to budou ta zranění na závodech, a pak obecně lehké zklamání ze sebe sama, že jsem se nedokázal naučit triky, které by mě třeba posunuly do absolutní špičky, ačkoliv jsem tomu dával dle mého maximum. Jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš, což se může zdát v 26 letech poněkud úsměvné, ale když srovnám moje začátky se začátkama dnešních mlaďáků, tak je to naprosto pochopitelné. Například do nějakých osmnácti let jsem rotoval jen na jednu stranu nebo skoro nejezdil raily na nepřirozenou nohu, což se z dnešní perspektivy zdá neuvěřitelné. Takže jsem vlastně ve finále rád, že jsem se třeba i ten double cork na nepřirozenou stranu naučil.
Bude se ti po vrcholných závodech stýskat?
Určitě se mi bude stýskat po atmosféře, závodnících i trenérech. Jak jezdím dlouho a rád se zakecám, tak mám ve svěťákových nebo evropákových kruzích hodně známých i blízkých přátel. Nicméně, snad se s některými z nich budu stýkat na lyžích i mimo závody, nebo se třeba časem dostanu na závody v jiné než závodní roli.
FILMY, PODCAST... A JEDNOU TŘEBA I TRÉNOVÁNÍ REPREZENTACE
U lyžování tedy plánuješ zůstat? V jaké roli konkrétně?
Jasně, zrovna se věnuji mému lyžařskému filmovému projektu Slav and Friends, který bude mít premiéru na podzim. Natáčeli jsme měsíc a půl v ulicích Jablonce, Liberce i Prahy, rád bych také zabrousil do prašanu. Mimo to se chci dále věnovat organizaci a koučování na Snowpanic Freeski Campech, a třeba i trochu pomoct s trénováním repre, fakt mě radit druhým baví a naplňuje. Rád bych pokračoval v tradici akce Freeski Premiere, která má za sebou dva ročníky. Pak mám nějaké další nápady, ale na to je ještě asi brzy o tom mluvit, obzvlášť v dnešní situaci, kdy nic není jisté. Rád bych se taky zlepšoval v oblasti produkce a editace videí, to mě hodně baví. Mám díky supportu od stablecam.com super nového drona, tak jsem si na to udělal papíry a učím se létat, určitě bych s tím chtěl zkusit natáčet nejen lyžování.
Zároveň už několik měsíců pravidelně natáčíš nejen lyžařský podcast Tupý hrany. Je například toto oblast, které by ses chtěl ještě více věnovat?
Ano, s kamarádem Tomášem Kroczkem jsme vymysleli podcasty ve formátu volného povídání s různými zajímavými hosty nejen kolem freeskiingu, ale i mimo něj. Máme za sebou už 15 dílů, kdy jsme zjišťovali, jak to bude fungovat, jestli to bude bavit lidi a jestli to bude bavit nás. Nás to baví a také feedback máme dobrý. Momentálně jsme dokonce devátým nejposlouchanějším sportovním podcastem v Česku, což jsem po pár měsících fakt nečekal. Zatím k nám dorazili pokecat například reprezentanti Eva Samková, Štěpán Hudeček, Vojta Břeský, trenér Pepé Kalenský, člen Horské služby Vojta Tryzna, freeskier Daniel Hanka, meteoroložka Alena Zárybnická a plánujeme další zajímavé hosty. Budu rád, když si podcast poslechnete, tady jsou všechny streamovací odkazy - www.linktr.ee/tupyhrany Založili jsme také účet na patreonu, kde nás můžete podpořit v naší nezávislé tvorbě a za to získat exkluzivní přístup k prodlouženým epizodám a bonusovému materiálu: www.patreon.com/tupyhrany.
Předpokládám, že freeskiing na té nejvyšší úrovni budeš nadále sledovat. Po tobě zůstala v české repre spousta nadějných mladých závodníků. V jakém situaci tedy národní tým opouštíš a kam až to podle tebe ta nová generace a konkrétní závodníci můžou dotáhnout?
Jasně, budu to sledovat bedlivě. A třeba kluky jednou i trénovat. Myslím, že tady určitě potenciál je, Matěj Švancer je neuvěřitelný. Nevím, jestli byl někdy v celé historii našeho sportu někdo talentovanější. Musím říct, že jeho progres až na absolutní špičku jsem očekával, ale asi ne tu rychlost, se kterou se učí nové věci, a navíc vylepšuje svůj styl ježdění, je to krása se na to dívat. Škoda, že od příští sezony bude jezdit už pod rakouskou vlajkou. Ale v Rakousku s celou rodinou dlouhodobě žije a studuje, takže z tohoto pohledu je jeho rozhodnutí logické. Vojta Břeský se za ta léta parádně vyjezdil, jeho styl je na závodech osvěžující, moc mu přeju, aby se mu začalo i více dařit a na trati nechybovat, rozhodně si to zaslouží. No a Štěpán Hudeček je naše další želízko v ohni a velký příslib do budoucna. Neuvěřitelně na sobě pracuje a hrozně mě baví jeho progres, co se týče triků i stylu. Kluky mám moc rád a přeju jim jen to nejlepší. Určitě mají všichni velký potenciál, a do toho nastupují ještě mladší kluci a holky v juniorech, mezi kterými je taky plno talentů.
Rád bych závěrem ještě poděkoval Svazu lyžařů ČR a všem koučům - Pepému Kalenskému, Romanu Daleckému a Michalu Pečovi za ty krásný roky plný dobrýho lyžování, nezapomenutelných tripů a koukání na Okresní Přebor, Dědictví a Pulp Fiction. (smích) Velký díky taky patří mojí rodině, kamarádům a přítelkyni za velkou psychickou oporu. Rád bych také poděkoval všem sponzorům, jen mi ještě prosím neutečte! Ještě se budou dít věci. Takže díky moc Big Shock!, Out Of Optics, Snowpanic, Armada Skis, Saga Outerwear a Insta360. A taky všem dalším, kteří se na téhle cestě se mnou podíleli. Poslechněte Tupý hrany, těšte se na podzimní premiéru Slav and Friends a jestli situace dovolí, tak i na Snowpanic Freeski Campy.
Video
