Nemám rád, když nás lidi škatulkují, říká specialista na lyžařský slopestyle Pepé Kalenský
V zimě řádí ve snowparcích a svými triky popírá gravitaci, v létě si občas z výšky skočí do zatopeného lomu. Jinak je ale akrobatický lyžař Pepé Kalenský spíš klidný člověk. Na freestylistu možná až příliš uvědomělý.
Řadí se k nejlepším freestyle lyžařům v České republice a podobně jako reprezentační kolega Marek Skála, také Josef “Pepé“ Kalenský si mohl splnit sen a stát na startu historicky prvního olympijského slopestylu v ruském Soči. Nakonec ale pětadvacetiletý rodák z Vrchlabí sváděl úplně jiný boj. Začátkem ledna si podruhé přetrhl zkřížený vaz v pravém koleni a zbytek sezóny už prakticky jen čekal na operaci. Se zraněným kolenem objel ještě několik závodů včetně republikového šampionátu, kde skončil třetí.
Ještě v lednu jste usiloval o premiérovou účast na olympijských hrách, ale zraněné koleno rozhodlo za vás. Byl jste naštvaný?
Nominovat se do Soči by bylo rozhodně těžké, ale ne nereálné. Takže mě to mrzelo, i když jsem si říkal, že kdyby pro mě olympiáda dopadla, bylo by to spíš trochu štěstí. Přímo před ní už jsem to neřešil. Spíš než olympiáda mě štve to, že jsem znovu musel projít celou tou fází operace a rekonvalescence.
Bylo to tentokrát těžší?
Hned po operaci mě to ani nenapadlo, i přes následné komplikace jsem se docela rychle oklepal. Spíš až po těch dvou měsících mi došlo, že je to celé vlastně teprve přede mnou a že jsem si vůbec neuvědomil, že to bude zase takhle těžké. Teď jsou to čtyři měsíce a začínám trénovat naplno, ale vím, že koleno už nikdy nebude stoprocentní, to říkají i doktoři. Tím, že je to podruhé, trvá všechno dýl. V říjnu bych se ale chtěl vrátit zpátky na hory a v listopadu skákat velké skoky.
Jaký jste pacient?
No, dřív mě museli brzdit, ale teď už jsem spíš poctivý. Konzultuju svůj stav s různými fyzioterapeuty, doktorem i se sportovci, abych věděl, jaké mají zkušenosti. Takže teď jsem spíš zdrženlivý a čekám, co mi doktoři řeknou. Už to není tak, že bych musel všechno doslova lámat přes koleno.
Pomyslel jste už na příští olympiádu?
Takhle dlouhodobé cíle si nedávám. Určitě bych to chtěl zkusit a byl bych rád, kdybych ještě za čtyři roky mohl lyžovat a šlo mi to, ale uvidíme. Freestylu obecně už vládnou mladí, kterým je osmnáct, dvacet let. Ti do toho jdou bezhlavě a zlepšují se úplně jinak než my. Takže záleží i na tom, jak bude v průběhu těch čtyř let vypadat konkurence. Když uvidím, že už na to nemám a že je hromada mladých, kteří se strašně rychle zlepšují a mají třeba i lepší podmínky, přijde rozmýšlení, jestli to má vůbec ještě smysl.
Opravdu je akrobatický lyžař v pětadvaceti “starý“?
Bohužel jo, je to tak. Nevím, jak v ostatních disciplínách, ale co se týče slopestylu, stačí se na svěťáku podívat na startovku a člověk tam už nevidí 1980 a něco. Je tam devadesát dva, tři, čtyři, pět, dokonce se stává, že nás zajede kluk z Ameriky, kterýmu je šestnáct a to přitom máme mnohem víc zkušeností. Prostě mládí vládne světu. Hrozně obdivuju třeba Tomáše Krause, kterému je přes čtyřicet, prošel si taky hromadou zranění, ale pořád do toho šlape a daří se mu. Před ním fakt klobouk dolů. Protože ve freestylu pětadvacet je skoro důchodový věk (smích). A já to na sobě cítím.
Zraněné koleno vás připravilo o tradiční účast na nedávném festivalu extrémních skoků do vody HIGHJUMP v Hřiměždicích. Jak jste se vůbec ke skokům do zatopeného lomu dostal?
To byla sranda. Já na ten festival jezdil už dřív, protože se mi to líbilo, ale sám jsem se přitom strašně bál. Někde před pěti lety jsme tam jeli s kámošem Jirkou Volákem a on říká: Pojď, přihlásíme se a nebudeme muset platit vstup, bude to pecka. Myslel jsem si o něm, že je blázen, jenže on mě už přihlásil, protože nechtěl skákat sám. Takže ze začátku jsem se hodně bál, ale ono to jde. Skáče se ze šestnácti a dvanácti metrů a ten let je vlastně podobný jako na našich skocích, kde taky lítáme dvacet, pětadvacet metrů do dálky.
Máte ještě další podobně extrémní záliby?
Extrémní ne. Občas si zaskáču do té vody, ale jinak se do takových věcí moc nehrnu, protože už od malička mám nějakou smůlu, že se vždycky u všeho zraním. Pak člověku trvá měsíc, dva, než se z toho vyseká a může zase trénovat. Ale hodně mě v poslední době začala bavit posilka. Taky mám nové kolo a chytlo mě plavání. To mi nikdy moc nešlo, ale naučil jsem se jakž takž dýchat, tak teď plavu často.
Posilovna a plavání, to s pověstí divokých freestylistů moc neladí..
Vím, že nás lidi takhle škatulkují a nemám to moc rád. Myslím, že se stačí podívat, jak se ten náš sport vyvinul a na jaké úrovni se teď jezdí. To už prostě nejde dělat, že by si někdo sem tam zajezdil, do toho si zahulil, zašel na party, ti lyžaři jsou vrcholoví sportovci. Šlo to strašně nahoru a kdo chce udržet krok, musí to brát vážně.
Bude další sezóna jen o návratu, nebo pomýšlíte na nějaké nové triky?
Minulou zimu jsem byl na docela dobrém levelu, takže spíš se chci vrátit tam, kde jsem byl. Akorát mě trochu stresuje, že když kouknu na facebook, vidím, jak se všichni strašně zlepšují, skáčou do vody a dělají trojitá salta. Byl jsem se podívat i na trénink kluků tady v Čechách a i Robin Holub a Mário Skála udělali obrovský krok dopředu. Takže to mě trochu deprimuje (smích).
Nakoukněte do uplynulé sezóny prostřednictvím fotek a videa..
ŠS
Fotogalerie
Video
