Pohled do nebe, vzpomínka na nejbližší. Jen jsem začal křičet, zářil Kroupa
Zlatá medaile z mistrovství světa juniorů v Almaty Matyáše Kroupy v dual moguls zasáhla celý český freestylový svět. Famózní úspěch mladého reprezentanta vyvěsil českou vlajku na boulařský Everest. Jak prožíval jízdu v Almaty on sám a trenér Vojtěch Bínek?
Jaké byly bezprostřední emoce hned po závodě? Kdy vám došlo, čeho jste dosáhli?
Matyáš Kroupa: Hned jak jsme dojeli finálovou jízdu a čekali na výsledek, to byla jen euforie. Byl jsem smířený s druhým místem a najednou celý tým začal strašně křičet. Nemohl jsem tomu uvěřit, než mi sami řekli, že jsem opravdu první. Podíval jsem se do nebe, zavzpomínal na všechny, kteří za mnou stáli a podporovali mě.
Vojtěch Bínek: První to byla euforie jak blázen. Moje místo na závodech je na startu, kde mi gratulovala jako první startérka, a pak úplně všichni, co tam byli. Super pocit. Dolů za Matym jsem se dostal až tak za deset minut. A usmíval jsem se celou dobu. A pak ještě víc, jak jsem ho viděl, jak tam v cíli vesele poskakuje. Ale pořád mi to dochází, řekl bych, tak pozvolna. Třeba takhle jedu autem po třech dnech směr univerziada a najednou mi to v hlavě vyskočí. Ty jo, my máme mistra světa.
Dokážete říct, jak moc velký je to úspěch v kontextu podmínek na trénování u nás vs. v zahraničí?
Kroupa: Je to neuvěřitelný úspěch i v rámci mého domácího klubu z Šumperku. Takové umístění nikdo nečekal. U nás je obtížné trénovat, máme v Česku jen pár Českých pohárů. Je tady těžké si vůbec postavit trať, takže spíše jezdíme do zahraničí, kde jsou podmínky nesrovatelné.
Bínek: Prakticky všechny týmy tráví hromadu dní tréninkem v zahraničí. Nejsme v tom jiní. Díky práci Dana Honziga v posledních letech a díky všem našim sponzorům, a v první řadě díky podpoře kluků, co trénuju, doma, si můžeme dovolit kvalitní přípravu. I když samozřejmě musíme každý jeden krok promýšlet i z ekonomického hlediska. Mít kvalitní boulový kopec “za barákem” by bylo super, ale asi jde vidět, že to není nutnost. Umíme se přizpůsobit.
S jakými ambicemi jste na MSJ jeli? Byla medaile tajným cílem?
Bínek: Můj cíl je vždycky spíše na té úrovni, aby mi svěřenec prodal, co umí, než nějaké konkrétní umístění. Chci, aby zajel dobrou jízdu. Věděl jsem, že Maty nejspíš má na to superfinále (TOP 6), ale na medaili jsem nemyslel. V kontextu dosavadní sezóny to totiž nebylo úplně na pořadu dne. V prosinci, na tréninku před prvním SP sezóny se Maty lehce zranil a dlouze jsme uvažovali, jestli ho nescrachnout.
Nakonec Maty odjel všechny prosincové závody, co byly, ale vždy v tom výkonu byl stín bolesti a opatrnosti. A tohle byl první závod, kdy byl Maty zdravotně zase na 100 %. A ono to pak většinou ještě chvíli trvá, než se člověk vrátí k té bezstarostné, ničím nezatížené technice jízdy. Ale Maty dokázal… vyhrát. A to si dokonce myslím, že na podzim jezdil ještě o kus lépe. Možná to bude znít blbě, když je teď mistr světa, ale myslím si, že má na víc.
Co vás teď čeká v nejbližší době?
Kroupa: 18. ledna odlétáme na další Světový pohár do Ameriky, kde objedeme tři Svěťáky napříč Amerikou i Kanadou (obdobně jako v loňské sezóně, pozn. red.), takže to bude zase třítýdenní zájezd. Po Americe uvidíme, jak to půjde, kdyby to šlo dobře a umísťoval bych se do TOP 30, tak bych jel na SP i do Číny a do Almaty.
Bínek: Já jsem teď na Univerziádě, ani jsem se po MSJ nedostal domů. Před odletem do USA snad pár dnů doma stihnu. Ale stejně se na ty další SP šíleně těším.
