Poslední se neříká, připomíná před svou šestnáctou sezónou ve Světovém poháru Nikola Sudová
Po čtvrté olympiádě v ruském Soči, kde skončila devátá, mluvila o možném konci kariéry. „Ještě jednu zimu odjedu, mistrovství světa máme skoro doma,“ říkala na jaře. Teď už je boulařka Nikola Sudová v komentování konce kariéry opatrnější. Stále ale platí, že svou šestnáctou sezónu v kolotoči Světového poháru si hodlá hlavně užít.
Podzimní příprava dlouhodobě nejlepší české akrobatky probíhá už tradičně ve švýcarském Zermattu. „Zatím nám moc nevychází počasí. Je sice hezky, ale strašně fouká, takže se nám denně stává, že čekáme na to, až se vlekaři rozhodnou, jestli vleky pustí nebo ne. Na kopec tak jezdíme později, někdy taky vůbec,“ stýská si ze Švýcarska dvaatřicetiletá lyžařka liberecké Dukly.
Jaký byl letošní návrat na sníh?
Těžší než obvykle. Přeci jen jsem od lyží měla delší pauzu než v předchozích letech. Letos jsme vypustili tradiční srpnovou přípravu v Austrálii, nemohli jsme si to finančně dovolit. Pozdější nástup na sníh je rozhodně znát, ale snad se s tím do prvního závodu poperu a zase budu připravená jako v minulých letech.
Na sněhu jste začali později než obvykle, ale vrchol sezóny přijde paradoxně dřív, než je běžné. Mění se kvůli tomu formát podzimní přípravy?
To, že je mistrovství světa už v lednu, může být výhoda i nevýhoda. Budu asi míň rozlyžovaná a rozzávoděná, ale zase snad budu mít víc sil. Formát přípravy to nemění, ale jak už bylo řečeno, musíme reagovat na pozdější start na sněhu a doufat, že nám počasí dovolí se dostatečně připravit.
Mistrovství světa bude, jak se říká, za humny. Jak se na šampionát v sousedním Rakousku těšíte?
Těším, opravdu si chci tenhle závod užít. Kdo ví? Třeba je to moje poslední mistrovství světa. Navíc je to blízko z Čech, takže už mi dost lidí říká, že přijedou fandit a to by bylo super. Není krásnější pocit, než když slyšíte, že vám lidi fandí. Vždycky mě to dokáže povzbudit a dobře se mi v takové atmosféře závodí.
Po loňské zimě jste mluvila o variantě nejen posledního mistrovství světa, ale i poslední sezóny. To stále platí?
Poslední se vlastně neříká. Takže ani já nebudu. V této chvíli vím, že tenhle rok ještě závodím. Co bude potom, budu řešit zase až po sezóně.
Určitě jste viděla konkurenci, dá se už teď odhadovat, jak je na tom?
Konkurence byla, je a vždycky bude. Pár holek skončilo nebo jsou zraněné, ale zase je tu spousta nových, mladých, které ještě neznám a nevím, jak jezdí. Určitě ale budou dobře připravené.
A jak jste na tom vy?
Doufám, že dobře! Jsem už ve startovním poli zaručeně nejstarší, do loňska držela “prvenství“ Japonka Aiko Uemura, ale ta po olympiádě skončila. Fyzicky jsem připravená dobře a zkušeností už mám snad taky dost.
Hodně lyžařů se po olympiádě vydalo novým tréninkovým směrem. Čím jste v létě rozbíjela stereotyp vy?
Už jen to, že jsem nestála na lyžích skoro šest měsíců, byla velká novinka. Díky velké pauze jsem se ale mohla věnovat trochu jiným aktivitám než jindy. Strávila jsem víc času třeba lezením, párkrát jsem byla hrát padel, prostě jsem nic nemusela a pohyb si tak opravdu užívala.
Absolvovala jste i výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze. To byl váš nápad?
Strašně let se v Zermattu kochám pohledem na Matterhorn. Mým snem je podívat se jednou na Zermatt právě z jeho vršku. Protože jsem ale nikdy na žádném takovém výstupu nebyla, musím se na něj trošku připravit, a tak jsme s přítelem vyrazili vyzkoušet moje schopnosti a neschopnosti na Wildspitze. Bylo to náročný, ale dobrý. Poprvé jsem si vyzkoušela chůzi po ledovci s mačkami, cepíny a navázáním na lano. Pro přítele docela rutina, pro mě úplné novinky. Předvedla jsem se hned na začátku, už po prvním kroku s mačkami jsem se válela. Udělala jsem krok moc s nohama u sebe a rovnou se mačkou zasekla o kalhoty.
ŠS
Fotogalerie
