Novým členem Síně slávy se stala živoucí legenda českého alpského lyžování Miroslav Jarouš
Jako tradičně byli i letos na galavečeru Král bílé stopy uvedeni noví členové Síně slávy. Jednou z osobností, které byly za svou celoživotní práci oceněny, byl Miroslav Jarouš. Bývalý závodník, trenér a vrcholný funkcionář, jenž je ve svém věku nadále velmi aktivním a platným článkem současného úseku alpských disciplín Svazu lyžařů ČR, oslavil letos v dubnu 80. narozeniny.
Miroslav Jarouš se narodil v Praze v roce 1943 a už v dětství objevil kouzlo českých hor a lyžování. Byl úspěšným závodníkem v mládežnických kategoriích a posléze i mezi dospělými. Jeho domovskou tělovýchovnou jednotou byla Slavia Žižkov, jejíž barvy nejprve coby lyžař hájil v závodech na svazích a posléze ji vedl i jako předseda.
Po ukončení závodní kariéry se věnoval trénování mladých talentů v České národní lize a na dlouhé roky se stal také lyžařským funkcionářem. Postupem let působil v řadě vrcholných pozic ve struktuře Svazu lyžařů ČR. Devět let vedl ve funkci předsedy úsek alpských disciplín, byl členem dozorčí rady Svazu lyžařů ČR a od roku 1995 do roku 2001 byl jeho viceprezidentem.
„Velmi děkuju za to, že mě svaz ocenil. V podstatě jsem to čekal i nečekal, protože to nepovažuju úplně za věc, kterou bych si zasloužil. Je tady řada lidí, kteří jsou na tom trošičku lépe v tom smyslu, že něčeho docílili v české reprezentaci. Já jsem se věnoval spíš funkcionaření,“ zůstal Jarouš skromný. „Jsem velice rád, že jsem se dostal do skupiny lidí, která pro Svaz lyžařů v minulosti i současnosti stále dělá ohromné věci. Jsou tam opravdu legendy, které si to zasloužily.“
A na co je nejvíce hrdý ze své dlouholeté práce funkcionáře? „Že jsem měl možnost ovlivňovat celý průběh dění. Nebylo to nic jednoduchého, hlavně tedy po rozpadu Československa a trvalo hodně dlouho, než se vyjasnily některé věci okolo stanov a vládnutí ve Svazu lyžařů,“ poznamenal.
Jarouš byl také jedním z mužů, kteří byli u zrodu závodů Světového poháru ve Špindlerově Mlýně v roce 2005, kdy se v této destinaci poprvé pořádal SP ve sjezdovém lyžování. „Jen se do toho pustit byl docela husarský kousek. Největší zásluhu na tom měl Bohumír Zeman, který měl kontakty na FIS, a kterému se podařilo ten závod tam dostat. Klíčové bylo, že jsme uspořádali Evropské poháry žen ve Špindlu, což byl začátek toho, jak se dostat ke svěťáku,“ řekl Jarouš, který ony Evropské poháry řídil z pozice ředitele závodu. „Měli jsme obrovskou snahu dostat se mezi pořadatelskou světovou špičku, což bylo úžasné,“ dodal.
I přesto, že oslavil už osmdesáté narozeniny, nadále zůstává velmi aktivní a lásku k lyžování v sobě nezapře. I ve svém věku totiž pravidelně napříč českými areály a pohořími objíždí akce pořádané Svazem lyžařů ČR, kde má na starosti především materiálové vybavení dějišť závodů.
Pamatujete si své první krůčky, jak jste začínal?
Začínal jsem lyžovat v Šárce, protože tehdy tam žádná sídliště nebyla. První, co si pamatuju, že jsem tam spadl do potoka. Bydleli jsme v Dejvicích a tramvají polomokrý jsem jel domů.
Jaký je váš nejkrásnější zážitek spojený s lyžováním?
Těžko říct. Nicméně, jelikož jsem se zúčastnil mistrovství světa během svého působení ve funkcích, tak když Šárka (Strachová) vyhrála slalom v Åre (2007). To bylo ze sportovního pohledu asi nejúžasnější, když tam Rakušani koukali, pořád si něco zapisovali, jaké mají mezičasy, měli tam Schildovou, a Šárka jim vytřela zrak. A taková perlička. Tehdy byl prezident svazu Lukáš Sobotka a na místě jsme si vsadili, že Šárka bude do třetího místa. Když jsme ale odcházeli, tak jsme si říkali, že když on je prezident a já jsem předseda úseku, tak musíme věřit na sto procent, a vsadili jsme si, že vyhraje. Povedlo se. (směje se)
Byl jste u založení Světového poháru ve Špindlerově mlýně. Kdybyste měl porovnat začátky SP u nás a loňský ročník, v čem vidíte největší rozdíl?
Je to profesionálnější. Přeci jen, je do toho zapojeno víc profesionálnějších složek. Postrádá to takovou klubovou a úsekovou sounáležitost, ale je to profesionálněji provedené, ať už jde o speakery nebo doprovodné programy. V tomto ohledu to pokročilo. Už je to skoro dvacet let a za tu dobu se toho hodně změnilo.
Jak je pro vás obtížné jít s dobou v tom smyslu, že technologie se každým rokem posouvají? Je těžké se tomu přizpůsobit?
Ani ne, ona je to taková evoluční cesta. To tak samo přichází, že si toho ani nepovšimnete, že máte mobilní telefon. V té době už také byly, ale byla to bída, že jo. Ani si toho člověk nevšimne, že dneska spolu mluvíme, aniž bychom s tím měli nějaký problém. Dřív se muselo chodit na poštu. Co se lyžování týče, tak některé věci se ani nějak moc neposunuly. Boty jsou stejné, lyže jsou stejné. Akorát se furt vylepšuje technologie. Technika na úpravu trati je pořád podobná, akorát je výkonnější.
Jaká je v současnosti vaše práce na úseku alpských disciplín? Nadále objíždíte velkou část domácích závodů?
To děláme s kolegou Milanem Šedivcem pořád. Já už ale spíš řídím palbu (směje se). Založili jsme určitý standard, který zatím držíme. Vybavení, nejenom technické, pořadatelů ještě není takové, aby měli všechny vrtačky, sítě, startovní čísla a všechno. Navíc tam zajišťujeme určitou prezentaci svazu.
Umíte si představit, že byste s tím skončil?
Jednoho krásného dne. Už jsem o tom uvažoval, ale protože tu mám výborného parťáka, tak... On je sice pomalejší než já, ale je bezvadný (směje se). Takhle ve dvou je to zatím v pohodě. Není to ale jen o závodech. Teďka jedeme do Špindlu, připravujeme tam materiál a údržbu. Je to taková celoroční práce, je to koníček.
Teď jste mi nahrál. Co děláte mimo lyžařskou sezonu? Nevěřím, že byste úplně odpočíval...
Jak se vždycky ptají, jaké jsou vaše zábavy, tak říkají turistika, sport... Zatím takové věci nedělám, já to tak nějak celé proflákám (směje se). Ale okolo té údržby, tam se vyblbneme docela dost. Ale rozhodně to není sto procent volného času, spíš tak dvacet.
Jak to děláte, že jste ve svém věku tak aktivní?
Taky nevím, no. Taky to nechápu. Záleží asi hodně na genetice. Ale ono to pomalu přichází. To si na mě vzpomenete, až vám bude taky nějaký týden, tak najednou z ničeho nic začnete být méně pohyblivý. Pak to najednou jde docela rychle. Třeba nám nedávno umřel Jarda Máša, který byl o tři let mladší. Dělal sportovního ředitele asi 30 let.
Takže žádný speciální recept nemáte?
Ani ne. To jsou takové ty recepty u piva, jak se říká ženy, zpěv a pivo. Jinak ani ne.
Je něco, co byste osobně v lyžařském prostředí rád změnil? Ať už v tom tuzemském, nebo světovém?
Ono se v tom moc věcí změnit nedá. Klíčové jsou dvě věci. Peníze a druhá věc, která je skoro důležitější, je vůle lidí, kteří ten sport chtějí dělat, aby do toho šli. A aby se toho aktivně zúčastnili. Ta vůle a jejich zájem jsou klíčové. Dneska se ten sport musí dělat profesionálně a pokud ho někdo nechce dělat profesionálně, tak bude dobrý, ale ne nejlepší. Zatím vidím jenom určitou dávku peněz, ale peníze také nejsou úplný všelék. Hlavně je to tedy ta vůle těch lidí. Závodníci, kteří něco dokázali, netěžili jen ze svého talentu a peněz, ale hlavně z vůle něčeho docílit. Dneska těch lákadel, co jiného dělat, je hodně, takže lidi u toho nevydrží. Zatím se z mého pohledu momentálně nerýsuje nikdo, kdo by měl tak strašně velké odhodlání jako třeba Šárka nebo Ester.
