OLYMPIJSKÉ PŘÍBĚHY: Kateřina Neumannová - Zlatá tečka za posledním závodem
Turín, olympijské hry, rok 2006. Poslední závod, poslední šance na vytoužené olympijské zlato, které jako jediné ještě v její sbírce chybělo. Start ohrožený virózou, 30 kilometrů dřiny, neuvěřitelný finiš a vítězství ještě oslazené dojemným objetím od dcerky. Kateřina Neumannová před dvanácti lety vybojovala historicky první zlatou medaili pro Českou republiku v běžeckém lyžování.
Ten obrázek proletěl celým sportovním světem. Po senzačním finiši projíždí závodnice s českými symboly na čepici cílem jako první, rychle ještě stačí obě ruce natáhnout směrem k nebi a pak už vysílením po třicetikilometrové porci náročné životní dřiny padne k zemi. Několik vteřin potom jen leží na sněhu, takřka nehnutě. Jen plíce ve zběsilém tempu pulzují hrudníkem, na kterém se už za pár okamžiků bude houpat zlatá olympijská medaile.
Čerstvou šampionku míjí soupeřky, které teprve doráží do cíle. Jen co Kateřina Neumannová nabere alespoň tolik sil, aby se posadila, řítí se k ní už první gratulant. V růžové péřové bundičce přímo do cílového prostoru přicupitá její tehdy dvou a půl letá dcera Lucinka a vrhne se mamce kolem krku. Výbuch radosti střídají slzy dojetí. Lepší závěr své olympijské kariéry si rodačka z Písku ani nedokázala vysnít.
„To, že zrovna Lucinka byla první gratulant, byla opravdu nepřipravená věc. Do těchto prostor, kam se přes pořadatele nějakým způsobem dostala, běžně nikdo nesmí, takže se to dopředu naplánovat ani nedalo. Bydlely jsme sto padesát metrů od cílové čáry, o Lucku se během závodu starala chůva. Koukaly v televizi, a když zbývalo deset kilometrů, řekla, že se jdou podívat na stadion. Když jsem se probrala z prvotního bezvědomí po tom vyčerpání v cíli a viděla tu růžovou bundičku, jak ke mně běží, tak to byla další vlna obrovských emocí,“ vzpomínala po letech Neumannová. Narození Lucie se ukázalo jako klíčový moment její kariéry.
Ano, česká reprezentantka byla velice uznávanou závodnicí už před porodem. Již v juniorském věku byla zvyklá vítězit. Kombinace vrozeného talentu, vůle na sobě neustále pracovat a svalové hmoty nabrané na kajaku, kterému se věnovala před běžeckým lyžováním, jí předurčovala k velké kariéře. „Tahle holka má v rukou sílu, že by mohla pomáhat dřevorubcům u Antýglu,“ žasl trenér Stanislav Frühauf, jenž Katku pro vrcholové lyžování objevil a s nímž spojila celý svůj sportovní život.
Na svých prvních olympijských hrách v Albertvile 1992 stejně jako o čtyři roky později v Lillehammeru na cenný kov ještě nedosáhla. V Naganu 1998 už to ale cinklo, a to rovnou dvakrát. V závodě na 10 kilometrů volně si dojela pro bronz a na klasické pětce vybojovala stříbro. Domů se vracela společně se zlatými hokejisty, po bouřlivých oslavách na zpáteční cestě absolvovala vedle Jaromíra Jágra, Dominika Haška či Vladimíra Růžičky proslulou tiskovou konferenci, návštěvu prezidenta Václava Havla i bujaré radovánky s fanoušky na Staroměstském náměstí. „Odjížděla jsem do Nagana s tím, že bych byla ráda za jednu jakoukoliv medaili, takže za tyhle dvě jsem strašně šťastná. Jsem ráda, že se o to můžu podělit s někým dalším,“ vyprávěla po příletu v davu fanoušků přímo na letišti.
Na další olympijské hry do Salt Lake City odjížděla v pozici jedné z favoritek. Svou formu potvrdila a vybojovala dvě stříbrné medaile. Druhá byla v závodu na patnáct kilometrů volně i ve stíhačce. Doma už měla slušnou sbírku cenných kovů, kromě těch čtyř olympijských také dva bronzy z mistrovství světa. Ve vitríně však stále chybělo zlato.
To mohlo přijít na mistrovství světa ve Val di Fiemme, kde se Kateřina měla představit na vrcholu sil. Jenže do Itálie nakonec neodcestovala, důvodem bylo těhotenství. Neumannovou logicky čekala delší nucená přestávka, spekulovalo se dokonce o jejím definitivním konci s vrcholovým lyžováním. Místo toho byly ale těhotenství, porod a mateřství naopak tím zlomovým bodem kariéry, který z do té doby kvalitní lyžařky udělal tu pravou šampionku. „Tehdy v mém nitru nastal určitě zlom, vnitřně jsem začala cítit klid a pohodu,“ vyprávěla.
Lucie přišla na svět 2. července 2003. Ještě na konci téhož roku vzala Neumannová pětiměsíční dcerku do rakouského Ramsau, kde byl čtyři dny před Štědrým dnem na programu závod Světového poháru. Hodinu před startem dceru nakrmila, poté navlékla kombinézu, nazula boty, vzala běžky s hůlkami a poprvé v roli matky naskočila zpátky do bílé stopy. Závod na 10 kilometrů volně vyhrála! Přesně 171 dní po porodu.
Její uvažování se změnilo, sport pro ni přestal být otázkou života a smrti. Do závodů nastupovala s lehčí hlavou. Zlatá etapa Kateřiny Neumannové se naplno rozjela. V seriálu Světového poháru vyhrávala jeden závod za druhým, pak přišlo mistrovství světa v Oberstdorfu v roce 2005. A také první zlatá medaile na vrcholné akci, když ovládla 10 kilometrů volně. Úspěch střídal úspěch, v hlavě už jí ale začala hlodat vyhlídka olympijských her. Posledního cenného skalpu, který jí ve sbírce ještě chyběl.
Když ve třiatřiceti letech v roce 2006 odjížděla do Turína, věděla, že to bude její poslední olympiáda. Ve skiatlonu dosáhla na stříbro, poté obsadila pátou příčku na klasické desítce a šesté místo ve štafetě. Zbýval poslední závod. Poslední pokus zapsat se zlatým písmem do olympijské historie. Vše se upínalo k závěrečné třicítce volně s hromadným startem.
Přitom do ní Neumannová nemusela ani nastoupit. Do poslední chvíle byl její start nejistý. Dotírala na ní viróza, den před závodem bylo Kateřině po těle strašně. Když se v osudový den – pátek, 24. února 2006 – probudila, byla rozhodnutá, že pojede. Jenže jí tuhla šíje, lékařský tým v čele s Pavlem Kolářem dělal, co se dalo. A nakonec jí i vzhledem k tomu, že to byl její avizovaný poslední olympijský závod kariéry, dali finální svolení. „Můžeš jet!“
Hned po hromadném startu se držela v čele. Závodnice postupně odpadaly, ona však nikoliv. Za žádnou cenu nechtěla ztratit kontakt s vedoucí skupinkou. Nakonec zbyly čtyři – Čepalovová, Kowalczyková, Steiraová a Neumannová. V posledním stoupání nasadila Kowalczyková. Steiraová začala odpadat, Neumannová se zuby nehty stále držela. V ten okamžik bylo české závodnici nejhůř. „Jela jsem na 110 procent, ale stejně mi ujížděly,“ vzpomínala.
Pomohl až následný dlouhý sjezd a skvěle namazané lyže. Neumannová pohledem zkontrolovala náskok před čtvrtou Steiraovou, rychle se otočila zpět dopředu na Čepalovovou a Kowalczykovou, které nemilosrdně hnaly v ďábelském tempu k cíli. Zbývalo 250 metrů, vyhlídka na vytoužené zlato se zdála být v nedohlednu. Česká závodnice v sobě ale dokázala vydolovat poslední zbytky sil. „Katka neodpadá,“ řval komentátor Pavel Čapek. „Naopak!“ dodala s nadšením spolukomentátorka Zuzana Kocumová.
Neuvěřitelné drama vrcholilo. V závěrečném spurtu z pravé strany minula obě konkurentky. Diváci na stadionu i u televizních obrazovek prožívali stoprocentní sportovní extázi. „Předjíždí je, předjíždí,“ hulákal do mikrofonu Čapek. „Je v čele! A vybojuje první historické zlato pro Českou republiku v běžeckém lyžování!“ pokračoval. Dění ve finiši jej natolik pohltilo, že na komentátorském stanovišti spadl ze židle. Jemu i milionům fanoušků Kateřina Neumannová připravila nezapomenutelný sportovní zážitek. „Asi jsem uvědomila, že další možnost už nebude a našla jsem v sobě síly, které už tam snad ani nebyly. Po těch třiceti kilometrech už je to spíše o vůli a o morálce,“ popisovala s odstupem času Neumannová.
„Tak jsme tu knihu s Kateřinou dopsali zlatým písmem,“ řekl po olympijském triumfu v Turíně trenér Stanislav Frühauf. Úplný konec pohádkového příběhu to ale nebyl. Kateřina Neumannová se s profesionální kariérou loučila o sezonu později. A neméně stylově. Na mistrovství světa v Sapporu získala stříbro ve skiatlonu a především další nejcennější kov v závodu na 10 kilometrů volně. To byla ta definitivní zlatá tečka. „V životě se mi nejvíc povedly dvě věci. Lucka a taky fakt, že jsem s lyžováním skončila v pravý čas. Řekla jsem dost přesně v čase, jak jsem si představovala.“
Tento text vznikl ve spolupráci s mediálním partnerem SLČR magazínem Snow
