Rychlostní světový rekord na běžkách? Byl to trochu breakdance, přiznává Radek Čermák
145,875 km/hod. Taková je hodnota nově nastaveného světového rekordu na běžkách, jehož držitelem je od minulého týdne harrachovský rychlostní lyžař Radek Čermák. Jeho bláznivý počin ze závodní tratě v Andoře si vysloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů. A mění historii.
Nejprve si v andorském středisku Grandvalira vyjel sedmnáctou příčku na mistrovství světa. O den později byl čtvrtý v závodě Světového poháru. Ten největší úspěch však přišel o dalších pár hodin později, když se na start postavil s běžkami na nohou. Tehdy začal čtyřiatřicetiletý Radek Čermák přepisovat historii. Měřícím zařízením se prohnal rychlostí 145,875 km/hod, vytvořil světový rekord a postaral se o zápis do nejslavnější knihy rekordů. „Super. Tohle byl cíl letošní sezóny,“ liboval si Čermák.
Kde se nápad lámat rychlostní rekordy na běžkách zrodil?
Ten projekt už je asi dva roky starý, akorát jsme čekali, až nám to někde umožní. Buď na to nebyla pojištěná trať nebo z toho nebyl nadšený pořadatel, komplikovalo to počasí. Až teďka to konečně vyšlo. Jsou rekordy na snowbladech, bigfootech, skibobech, monolyžích, na všem. A na běžkách nic, akorát nějakej Rakušan to někde zkoušel. Tak jsem si říkal, že když na sobě budu mít ty svoje hadry, tak musím dát víc. Sporten mi k tomu dal dva páry lyží a já to zkoušel už v Harrachově na sjezdovce, kde jsem dal nějakých 110, takže jsem věděl, že to půjde. Ale co přesně se bude dít ve větší rychlosti, jsem netušil, a taky jsem malinko koukal. Naštěstí jsem nespadl a doplápolal to až dolů.
Co vás překvapilo?
Už v tom předcházejícím závodě svěťáku nám kvůli větru zrušili poslední kolo, tak jsem si říkal, že je to konec, že tím pádem zruší i můj start. Ale oni řekli, že jo, že můžu. Tak jsem trochu váhal, že když to zrušili pro lyžaře, tak nevím, co tam budu dělat na běžkách (smích). Ale byl jsem rád, že můžu startovat. Nepustili mě teda úplně z vršku, startoval jsem asi o padesát metrů níž, prvních sto padesát, dvě stě metrů bylo v pohodě. Říkali kluci, že nebylo vůbec poznat, jestli jedu na lyžích nebo na běžkách. Měl jsem správný postoj, ležel jsem na tom. Jenže pak přišel ten vítr.
Co s vámi udělal?
Začalo to se mnou cvičit. Ta lyže je jenom nějakých 185 cm dlouhá, což je na mě krátký a není to stabilní, navíc jsem měl všechno včetně spojlerů a do toho když se ten vítr opřel, začal jsem tancovat. S tou volnou patou to byl trochu breakdance. V předklonu jsem teda zůstal, ale musel jsem vysunout pravou hůlku na zem a trochu se o ni opřít. Táhnul jsem ji po zemi jak nějakej Holanďan, ale nějak jsem to dolů docvaknul. Pak to brždění už bylo zase dobrý, ta běžka je na brždění úplně úžasná, to ji dáš na hrany a ona poslouchá. Takže dole už si zase chrochtala, ale přímo při té jízdě to moc ovladatelné nebylo, jak ta noha není pevná.
Běžky s hranami?
Jsou to backcountry běžky, na tom se nejvíc běhá nahoře na severu. Tyhle lyže mají hrany, na klasických bych to dole asi nedal. Hlavně tam jde ale o to, že ta běžka je vevnitř dřevěná, takže to není žádný papundekl nebo nějaký kartón, to by se pak asi zlámalo. Ale jinak mám klasické vázání, pilota, volnou patu.
Jak těžké je dojednat si s pořadateli takhle riskantní pokus?
Jednoduché to není, musí to být povolené, daná trať na to musí být trochu pojištěná, musí tam být prostor na přistání vrtulníku. Já ty běžky už dva roky vozím v autě, kolikrát už to vypadalo, že jo a pak zase ne, podělalo se počasí, bylo to komplikované. V Andoře věděli, že to bude dobrá propagace i pro ně jako pro středisko, navíc jsou docela povolní, prostě španělské hlavy. Tak těm to bylo jedno a do toho větru mě pustili (smích).
Jak jste se cítil těsně před startem?
Jak skončil závod na lyžích, akorát jsem se rychle přezul a vyrazil nahoru a když jsem jel k té lanovce, kluci ani nepochytili, co mám na nohou. Celkem už na tom umím, takže už tou sjezdovkou jsem docela letěl. Na startu, když jsem se odrazil, tak dobrý, pak když to začalo stoupat na nějakých 130 a výš, tak už jsem věděl, že je to změna. To jsem si říkal: Teď se starej. Protože tam přede mnou byly mraky lidí, kteří když startovali, tak se tam taky nechtěli válet. Počítal jsem s pádem, ale hlavní pro mě bylo dojet tam, kde se to měří a ustlat si až potom. Takže jsem musel celé tělo uvést do takové kompletní křeče a nějak to dostat dolů.
Nakonec se rychlost vyšplhala na víc než 145 km/hod. Čekal jste, že to bude tolik?
Meta byla 130. To jsem věděl, že na trati, kde se jede rovně, půjde. Když to zkouším v Harrachově, musím zatáčet dole pod most a kolem vleku, hlavně tam je problém ten mašestr, který tu běžku chytá a pořád ji někam vede. Takže jsem potřeboval trať, která už bude zajetá lidmi přede mnou, ti ten manšestr odstraní a já už za nimi pojedu po rovném stole. A na to byla Andorra ideální. To, že to nakonec padlo na 145, je supr. Na sjezdovkách tam kluci jezdili 149 a já jim málem stačil na běžkách, navíc s velkými problémy.
Překvapil vás ohlas, který vaše jízda na běžkách vzbudila?
Supr. Už na místě to bylo velký, protože nikdo netušil, co se chystá. A když jsem pak přitancoval dolů a zatáčel a oni si všimli, že jsou ty paty ve vzduchu, tak vůbec nechápali. Braly to španělské televize, je to Guinessův rekord, ale hlavně je to dobré pro nás, pro český tým i pro celkové světové speedski. Každá takováhle propagace naší disciplíny je dobrá a to byl taky ten hlavní úmysl. Zároveň jsem tím asi vytvořil novou disciplínu, určitě se ukážou nějací další vyzyvatelé. Můj rekord v rychlostním lyžování je 242 a ty posuny výš budou těžší a těžší. Takhle jsem hodil něco nového a můžu to překonávat dál a dál (úsměv).
Co vás čeká teď?
Koncem března zase závody ve Varsu, kde jsem loni vylepšil svůj český rekord. Když mi bude všechno hrát do karet jako loni, kdy vyšlo počasí, rychlý sníh a prostě všechno, tak bych to určitě chtěl zase povýšit. Už jsem tam byl, vím, co při té dvěstěčtyřicítce tušit, shodil jsem na letošek nějakých pět, šest kilo, tak mám menší otěr a snad to pojede víc. Svěťáky v Kanadě ani Švédsku už neplánuju. U mě to vždycky bude o té rychlosti, v Kanadě i Švédsku se jezdí 160 a to mě nebaví.
Berete si do Varsu běžky?
Beru je všude, mám je v autě. Teď už vím, co od toho čekat a když bude někde bezvětří, může to být ještě mnohem lepší. Příště bych si asi izolepou nějak víc stáhl nohy, taky mě napadlo, že bych si mohl dát šroub do vázání. Protože při té jízdě, jak jsem řešil ty problémy, mě napadlo, že mě vlastně drží jenom ta osička. Říkal jsem si: Tak tady jestli z toho vyběhnu, tak to bude veletlama. Ale naštěstí to drželo. Ve Varsu toho šéfa dobře znám. On má rád víno, tak když s ním pobudu někde v baru, tak ho snad zlomím a pustí mě tam taky (smích).
ŠS
Fotogalerie
