Dopingová kontrola, protikoronavirová opatření a houkání vlaků. Jak Jenčová s Ulrichovou prožily premiérové MS?
Klára Ulrichová a Veronika Jenčová – dva šestnáctiletí benjamínci české výpravy. Letos se už obě závodnice pomalu začínají usazovat v kolotoči Světového poháru, ale tím jejich výčet zkušeností nekončí. Zúčastnily se totiž také mistrovství světa v německém Oberstdorfu, kde talentované skokanky ukázaly, že se s nimi rozhodně musí do budoucna počítat.
Pocta, zkušenost, zážitek. Kdyby měly Veronika Jenčová s Klárou Ulrichovou okomentovat ve třech slovech uplynulé týdny, s největší pravděpodobností by vybraly tyhle.
A to přesto, že úvod mistrovství světa měl z jejich pohledu k ideálu daleko. Na středním můstku skončily obě už v kvalifikaci, když Ulrichová obsadila 48. pozici a Jenčová uzavřela pátou desítku.
V týmovém klání to ale už byla jiná písnička. Češky podaly vynikající výkony, i díky kterým reprezentace žen vybojovala historický postup do druhého kola a celkovou osmou příčku.
Klárka na své skoky navázala i v soutěži smíšených družstev. Předvedla jedny ze svých nejlepších pokusů během celého MS, a i v tomto případě se velkou měrou podílela na konečné osmé pozici.
Následoval závod na velkém můstku, naprosto neprozkoumaná oblast pro šestnáctileté naděje českého skoku.
S touto výzvou se ale popasovaly s grácií. Jenčová skončila v kvalifikaci 47., její parťačka pak obsadila parádní 23. příčku a postoupila do hlavního závodu. V něm Ulrichová zaujala 36. místo, se kterou se také rozloučila s mistrovstvím světa.
Bylo pro vás MS velkým zážitkem?
Jenčová: Ano, určitě. Moc jsem si ho užila. Pro mě bylo i samotným úspěchem se tam dostat, takže jsem si užívala každou chvilku a dávala do toho vše. A samozřejmě to byla velká zkušenost do budoucna.
Ulrichová: Měla jsem to podobně. Velká pocta, že jsem se v šestnácti letech mohla zúčastnit takové akce. Získala jsem spoustu zkušeností, které se pokusím využít v mé budoucí sportovní kariéře.
Co bylo největší změnou oproti Světovému poháru?
Ulrichová: Hlavně vědomí, že jsem vlastně na MS. Zázemí, sportovci i samotná atmosféra závodů byla totožná se Světovým pohárem. Myslím si, že kdyby mohli přijít diváci, tak by to bylo o něčem jiném.
Jenčová: Příjemné bylo, že těch závodů bylo daleko více, než tomu bývá normálně. Takže celková rozmanitost.
Jak to bylo s karanténou a celkově s opatřeními?
Ulrichová: Bylo to striktní, museli jsme se v týmu každé dva dny testovat.
Jenčová. K tomu jsme museli nosit respirátory i při rozcvičení. Nikdo z nás pozitivní nebyl, takže jsme karanténu naštěstí nezažili. Akorát jsme kvůli přísnějším německým opatřením před příjezdem museli být 10 dní mimo ČR.
Verčo, vy jste byla na dopingové kontrole. Nová zkušenost?
Jenčová: Nová zkušenost to tedy byla, nicméně ne úplně příjemná. Přeci jen komu se líbí, když vás pozoruje neznámá osoba, jak čůráte do nádobky. (směje se) Co se týče těchto věcí, tak jsem stydlivka. Jelikož jsem celý závod nepila, tak jsem strávila další hodinu a půl pitím a čekáním, až to půjde. A nervozita tomu taky úplně nepřidala.
Naštěstí tam byla se mnou Verča Hájková (fyzioterapeutka ženské reprezentace – pozn. red.), za což jsem byla moc ráda. Takže nic hezkého, ale také nic hrozného.
MS se konalo bez diváků. Byla to možná trochu výhoda? Například z důvodu, že jste si takhle velkou akci osahaly bez většího tlaku?
Ulrichová: Nedá se říct, že by to byla výhoda. Diváci a fanoušci ke sportu prostě patří. I když se letos skákaly všechny závody Světového poháru bez diváků, tak si myslím, že kdyby bylo dole pod můstkem 40000 fanoušků, podobně jako třeba na Turné čtyř můstků, byla by to úplně jiná atmosféra a skokany by to motivovalo k lepšímu výkonům.
Mně osobně asi víc vyhovuje skákat bez diváků, ale mrzí mě, že jsem nemohla zažít atmosféru MS s diváky, protože by to byl určitě nezapomenutelný zážitek a velká zkušenost.
Jenčová: Je pravda, že jsem nebyla tolik nervózní. I když představa, že to je v televizi, mě trochu znejišťovala. Ale jak říká Klárka, ta pořádná atmosféra rozhodně chyběla. Bez diváků to není úplně ono.
Jak jste se popasovaly s nervozitou? Přece jen na takové prestižní akci jste ještě nikdy nestartovaly.
Jenčová: Řekla bych, že jsem se s nervozitou popasovala docela dobře. Formu tuto sezónu opravdu nemám, takže jsem necítila až takový tlak, jen jsem snažila předvést, na co jsem v tu chvíli měla. Skoky v kvalifikacích nebo v závodech byly lepší než v trénincích. Ano, i tak nebyly nic moc, ale na aktuální formu patřily k mým lepším na těchto můstcích, takže se ta nervozita projevila spíše v dobrém.
Ulrichová: Osobně bývám nervózní na všech závodech. Ať už se jedná o FIS Cup nebo právě MS. Nervozity se prostě nedá zbavit, ta je s vámi pořád. Nejlepší sportovci s ní umí tak dobře pracovat, že jim dokáže pomoct ještě k lepším výkonům.
Možná trochu paradoxně jste předvedly nejlepší výkony v týmových závodech. Člověk by si myslel, že právě během nich jste v největším stresu...
Ulrichová: Právě naopak. (usmívá se) Největší tlak kladu sama na sebe v individuálních závodech. Ty týmové jsou taková odměna, vždy si je dokážu více užívat a nejsem tak nervózní. Je super, že když se mně nebo některé z holek nepovede skok, vždy víte, že jsou ještě další tři, které vás mohou podržet.
Jenčová: To jsem byla taky překvapena. (směje se) Normálně mě tyto týmové závody hodně znervózňují, ale protože mé skoky měly vzestupný průběh, tak jsem věřila, že v týmech se to povede a šla jsem si to hlavně užít. A taky se tak stalo. Pro mě byla soutěž družstev nejkrásnějším zážitkem za celé MS.
Vůbec jsem v tu chvíli nemyslela na to, abych to nezkazila a my bychom kvůli mně nepostoupily. V hlavě jsem měla jen svůj skok a chtěla jsem si spravit náladu po nepostupu z kvalifikace.
Jak byste celé MS zhodnotily?
Ulrichová: MS hodnotím z mého pohledu jako velkou poctu a zkušenost do budoucna. V individuálních závodech jsem nedokázala předvést své maximum, naopak v těch týmových jsem si spravila chuť a domů jsem se vrátila se spoustou zážitků a cennými zkušenostmi.
Jenčová: Jak už jsem říkala, tak samotné účasti si nesmírně vážím. Ano, forma nebyla, ale úplně s těmi skoky nespokojena nejsem. A samozřejmě jsem si to neskutečně užila, kdo by ne, když má u sebe tak úžasný tým, kde se podporujeme všichni navzájem.
Teď jste byly obě dlouhou dobu mimo domov. Na co jste se nejvíce těšily?
Jenčová: Moc jsem se těšila na rodinu a na přátele, ale s těmi jsem se kvůli covidové situaci stejně neviděla. A tedy musím říct, že na svou postel, až se konečně pořádně vyspím. (směje se)
Ulrichová: Nejvíce jsem se těšila na svoji rodinu, až je uvidím a budu se s nimi moct podělit o své pocity a zážitky z cest a závodů. A na svou postel taky, protože jsme bydleli blízko kolejí a co chvíli houkal vlak, a to i v noci! (směje se)
Foto: Skijumping.pl
