Hlava se loučí: Bylo by těžší hledat motivaci, přiznává. Teď pomůže týmu
Šestnáct let závodil ve Světovém poháru a o rok déle na mezinárodní úrovni. Mezi nejlepšími zapsal 180 startů. V roce 2012 skončil třetí v elitním závodě v Lahti a nyní se loučí. Lukáš Hlava ve 34 letech dává sbohem aktivní kariéře, ale skokany neopouští. Stal se totiž členem trenérského týmu české reprezentace.
Lukáši, co vás vedlo k rozhodnutí ukončit kariéru skokana na lyžích?
Dohodli jsme se tak s vedením Dukly. Dostal jsem nabídku, abych zůstal v týmu a klukům pomohl jak s tréninkem, tak s různými dalšími věcmi. Kývnul jsem na to.
Měl jste v hlavě myšlenky na konec kariéry delší dobu?
Nemyslel jsem na to, ale přišla taková nabídka a vzhledem k tomu, jaké byly poslední sezony… Zkrátka mě nepřesvědčily a hledat další motivaci by bylo těžší. Neříkám, že bych tuhle sezonu nezvládl, určitě ano. Jde ale o to, zda bych třeba nebyl ještě víc zklamaný, kdyby nevyšla podle představ. Probíral jsem to ze všech stran a rozhodl jsem se skončit.
Co bylo tím hlavním důvodem skončit?
Asi nabídka, že bych s kluky mohl zůstat, což byl můj cíl. Být trenérem, pomáhat jim a zažívat s nimi trochu něco jiného.
Je váš konec definitivní, nebo se může stát, že naskočíte zpátky?
Pro tuhle sezonu ano. Pro další se uvidí, ale myslím si, že pokud v tomhle sportu člověk udělá pauzu, cesta k návratu není tak jednoduchá. Svět na nikoho čekat nebude. Moc si to nedokážu představit. Ani nevím, co by to obnášelo. Určitě by to bylo mnohem tvrdší dostat se zpátky.
Hlava skákal odmala a babička i učitelky hulákaly
Ve Světovém poháru jste prožil dlouhých šestnáct let...
Nikdy jsem to nepočítal, ale skoky na lyžích jsou celý můj život. I proto jsem rád, že můžu zůstat u mančaftu. Skákat jsem začal prakticky odmala. Skoro jsem nedokázal chodit, ale pořád jsem skákal ze židle nebo ze stolu. Pamatuji si, jak na mě babička hulákala, ať pořád neskáču. To samé učitelky. Chodit jsem nemohl, ale ze schodů jsem skákal. (směje se)
Na jaký závod nejraději vzpomínáte?
Asi na domácí mistrovství světa týmů v Liberci. Bylo to pro nás napnuté, byli jsme blízko třetímu místu. Škoda, že to nedopadlo. Získat na domácím mistrovství bronz, by bylo úžasné. I tak to ale bylo fajnové a super. Sešla se skvělá parta, vyšly nám skoky, ale ten kousek k třetím místu zkrátka chyběl.
V roce 2012 jste skončil třetí na Světovém poháru v Lahti...
Sezona 2011/2012 byla celkově super. Čtrnácté místo ve Světovém poháru bylo výborné. V Lahti to bylo krásné. Měl jsem skákat na velkém můstku, ale podmínky tomu nenasvědčovaly. Závod přeložili na malý můstek, kde se mi všechno sešlo. Za třetí místo jsem byl moc rád.
Byl jste i na olympijských hrách. Jaké vzpomínky vám utkvěly v paměti?
Olympiáda je něco, co si musí člověk zažít. Kdo to nezažije, neví, o čem to je. Média často píší, jaký je to luxus, ale ono to zas až tak být nemusí. Člověk bydlí ve vesnici a na stadiony se hodně dojíždí. Není to jako na Světovém poháru, kdy bydlíte prakticky pod můstkem. Pamatuji si, že ve Vancouveru jsme k můstkům dojížděli asi hodinu, ale jinak to bylo dobré. Když člověk vidí v hale různé další sporty, je to zajímavé. Chodili tam třeba bobisti, kteří jsou oproti nám úplně jiní lidé. Vypadají úplně jinak. (směje se) Celkově to ale bylo něco neskutečného.
Čerstvě jste členem trenérského týmu s Davidem a Jiroutkem a Antonínem Hájkem. Co konkrétně budete mít na starosti?
S Davidem a Tondou chodím na tréninky. Snažím se jim pomáhat z trenérského hlediska a vytvořit nové věci, s nimiž se dá pracovat. Do budoucna se dostanu také k materiálům – k lyžím, kombinézám a podobně. Uvidíme, co půjde upravit. Připravil jsem si nějaké nápady a teď, když jsem skončil, bych je rád vyzkoušel na klucích.
