Je na co vzpomínat, u skoků bych rád zůstal, hlásí po konci kariéry Kožíšek
Ve třiceti letech ukončil Čestmír Kožíšek svou aktivní skokanskou kariéru. Skokan, který vyrůstal v Lomnici nad Popelkou a byl dlouholetou stálicí české reprezentace, debutoval ve Světovém poháru v roce 2009. Tehdy na předolympijských závodech v kanadském Wistleru poprvé okusil účast ve Světovém poháru, premiérové body v individuálním klání mezi světovou elitou pak „Česťa“ získal o čtyři roky později, a to v norském Vikersundu za 23. příčku. Co nám účastník dvou olympijských her o své kariéře pověděl?
Proč jste se rozhodl ukončit svou kariéru?
O pokračování či konci kariéry jsem uvažoval už delší dobu. Nakonec na základě toho, že jsem nebyl zařazen do reprezentačního družstva pro příští sezonu, jsem se definitivně rozhodl kariéru ukončit a rozloučit se závodem v Lomnici nad Popelkou během uplynulého víkendu.
Jak se ohlížíte za svou kariérou?
Dvanáct let ve Světovém poháru, je na co vzpomínat. Ale já tohle moc neřeším, nostalgie mě příliš nebere.
Pamatujete si, jak jste se skoky začínal?
Když jsem byl malý, měl jsem ke skokům odpor. (směje se) Lyžovat jsme se učili už ve školce, později jsme byli pořád na můstku. Hodinu před tréninkem, dvě hodiny po něm. Že se tomu budu věnovat na vrcholné úrovni, z toho nějak vyplynulo.
Na jaký moment z vaší kariéry budete nejraději vzpomínat?
Samozřejmě třetí a čtvrté místo na Grand Prix v japonské Hakubě (2013). Pak také lety, například ve stejném roce v Harrachově, kde jsem si vyskákal 15. a 13. pozici. Škoda, že se mi na tyhle výsledky nepodařilo navázat.
A naopak čeho zpětně litujete?
Abych byl upřímný, ničeho příliš nelituji. Vždy jsem si řekl, co chci. A buď to vyšlo, nebo ne.
Co vám všechno skoky za ta léta daly?
Je toho hrozně moc. Samotný skok je jen vrcholkem ledovce, důležité jsou i ty věci okolo. Když se podíváte na skokany, tak dokážou dělat každý sport. Tenhle všeobecný základ je strašně cenný. U vrcholového sportu si pak vážím, že jsem mohl procestovat půlku planety. Moc toho člověk nevidí, ale občas zažije něco pěkného. A na to se následně dobře vzpomíná.
Takže jste s častým cestováním problém neměl?
Ze začátku jsem si to užíval, po nějaké době to ale člověka omrzí. Stereotyp, pořád jezdíte na stejná místa. Samozřejmě jsem měl můstky, kam jsem se těšil. Nicméně také ty, kde to bylo naopak. Jenže byla to moje práce, věděl jsem, že tam jednoduše musím. Dva dny cesty tam, deset skoků, a poté zase dva dny zpátky.
Pokud mám být konkrétní, oblíbil jsem si třeba kazašské Almaty. Okolí nebylo úplně ideální, ale můstky byly skvělé. Někdo to tam rád nemá, mně to ovšem sedlo. Dále bych zmínil Lillehammer, kde je to taky moc hezké.
Skoky tvořily velkou část vašeho života. Jaké to teď bez nich je?
Zatím mám co dělat, nenudím se. Momentálně mi skoky nechybí, možná to ale někdy přijde. O návratu na můstek nepřemýšlím, mám v povaze, že se novým situacím dokážu přizpůsobit.
Čemu byste se teď chtěl věnovat?
Řeším, co se mnou bude. U skoků se mi ještě nic najít nepodařilo, rád bych u nich zůstal, když jsem jim zasvětil podstatnou část svého života. Mám vystudovanou k tomu školu (FTVS UK – pozn. red.), takže proč ne.
V současnosti skoro všechen čas trávím s rodinou, což si moc užívám. Doháním, co jsem dříve zameškal. Hodně bývalých skokanů si také užívá volnost v jídelníčku, já jsem však s tímhle nikdy problém neměl. Netrápím se tím, vážím pořád stejně. (směje se)
