Sakala o konci kariéry: Za poslední tři roky jsem nebyl schopný držet krok se světem
Po závodech Světového poháru v rakouském Kulmu přišel Filip Sakala se zásadním prohlášením – rozhodl se ukončit kariéru. Šestadvacetiletý bývalý skokan se během uplynulých let představil na olympijských hrách, dvakrát i závodil na Mistrovství světa v klasickém lyžování.
Filipe, jak se ohlížíte za svou kariérou?
Za sebe úspěšně, nakonec když se ohlédnu s odstupem času, mám pocit, že jsem se dostal na své maximum. K tomu, aby byl člověk mezi nejlepšími na světě, se musí sejít úplně všechno, od trenéra a materiálu, až po banální jednotlivé momenty na každém tréninku. Samozřejmé jsem na jednu stranu zklamaný, že jsem byl pouze jednu a navíc malou chvíli mezi nejlepšími, ale myslím si, že všechno dopadlo tak, jak to dopadnout mělo.
Jaké důvody vás ke konci kariéry vedly?
Tak především moje výkonnost, za poslední tři roky jsem nebyl schopný držet krok se světem a neviděl jsem za sebe cestu, jak se zlepšit a dotáhnout se na něj.
Už před začátkem letošní sezony jste říkal, že buď prorazíte, nebo pověsíte skočky na hřebík. Na sezonu jste si vydělal sám. Bylo pro vás psychicky jednodušší, nebo naopak obtížnější skákat sám na sebe?
Těžká otázka. Přesvědčil jsem se o tom, že vrcholový sport jako jsou skoky na lyžích, je extrémně těžká záležitost. Vydělat si ty peníze pro mě vlastně až tak těžké nebylo. Navíc tam, kde jsem pracoval, jsem měl kolem sebe skvělé lidi a měl jsem díky tomu jiné myšlenky. Popravdě, byl to stres, protože jsem si nebyl jistý, jestli budu schopný všechny náklady pokrýt a jestli vůbec budu moci startovat na závodech.
Na jaký moment z vaší kariéry budete nejraději vzpomínat?
Na ten z nedávné doby – Mistrovství České republiky v Liberci 2022.
Titulky novin jste plnil poté, co jste byl šestý po prvním kole Mistrovství světa v Seefeldu. Jak silný zážitek to pro vás byl?
Velmi silný, před závodem jsem věděl, že mám výkonnost kolem třicítky, ale to, co se stalo v prvním kole závodu, jsem opravdu nečekal. Zkrátka jsem zažíval pocit, na který jsem čekal celý život, byl jsem ve hře o medaile, bohužel druhé kole jsem nezvládl. Každopádně na tenhle závod a především na "malý zásah shůry" rád vzpomínám.
Co vám skok na lyžích dal? A co zase vzal?
Díky skokům jsem dospěl, naučil jsem občas vyhrávat i prohrávat. Získal jsem díky sportu disciplínu, zodpovědnost za svá rozhodnutí, a především jsem díky sportu poznal skvělé lidi. Myslím si, že mi skok na lyžích jenom dal, osobně nemám pocit, že by mi něco kvůli sportu uniklo.
Pamatujete si, jak jste se skoky začínal?
Bylo to v šesti letech. Začínal jsem začínal na K9 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Můj první trenér byl tehdy Jiří Parma.
Kdy jste si uvědomil, že můžete tento sport dělat na vrcholové úrovni?
Popravdě díky tomu, že byl můj táta mistr světa, jsem to doteď bral jako naprostou samozřejmost. Že i já musím dokázat minimálně to samé, co dokázal on. Skoky jsem odmala vnímal jako nejdůležitější věc ve svém životě. Takže nastavením jsem vrcholový sportovec byl už ve chvíli, kdy jsem s tím začínal. Neexistovalo, že bych odflákl trénink.
Je někdo, komu byste chtěl za uplynulé roky poděkovat?
Tak především své mámě, která se mnou 20 let všechno prožívala a fandila mi až do konce kariéry. Samozřejmě Sakymu seniorovi, že mě k tomuto sportu přivedl a podporoval mě v mých rozhodnutích a sem tam poslal radu, která radikálně měnila výsledky. Martinu Přidalovi, jenž mě naučil všechny základy a prožil jsem s ním nejradostnější chvíle kariéry. Olegu Mazurovovi, Davidu Bakeši, Fandovi Vaculíkovi, Honzovi Baierovi a Jitce Pánkové i Dominiku Durčovi za profesionální přístup, podporu a prostředí, ve kterém jsem se mohl naplno připravovat a sportovat. A klukům z týmu, se kterými byla radost soupeřit a občas i spolupracovat (smích).
Foto: Nordic Focus
