Zdeňka Pešatová o konci kariéry: Vzpomínat budu na každý závod, měly jsme fantastický kolektiv
Zdeňka Pešatová se rozhodla po uplynulé sezoně ukončit svou kariéru. Dvaadvacetiletá skokanka na lyžích dokázala během svého reprezentačního působení čtyřikrát bodovat v rámci Světového poháru, nejlépe se pak umístila 21. Největších úspěchů dosáhla v Kontinentálním poháru, když hned dvakrát vystoupala na bednu. V obsáhlém rozhovoru se Pešatová rozpovídala nejen o své kariéře, ale také o svých budoucích plánech.
Z jakého důvodu jste ukončila kariéru?
Bylo jich více. Zaprvé mi to dlouhodobě nešlo, takže mě to ani nebavilo tak jako dříve. Dále nejsem nejmladší, potřebovala jsem vlastní finanční příjem. Skloubit školu, práci a tréninky bylo náročné nejen časově, ale také fyzicky a psychicky
Jak obtížné rozhodnutí to bylo?
Bylo to těžké. Přemýšlela jsem nad tím už delší dobu, musela jsem zvážit všechny pro a proti. Trápila jsem se, neviděla jsem u sebe žádný posun. Měla jsem velkou oporu u holek, za což jim děkuji. Přemlouvaly mě, ale mé důvody chápaly.
Ještě před dvěma lety se vám dařilo atakovat bodované pozice v rámci Světového poháru. Jak to, že vaše forma takhle uvadla?
Abych byla upřímná, ani nevím. Ostatní skokanky se výkonnostně posouvaly bleskovým tempem, jenomže já stagnovala. Člověka příliš nebaví jezdit každý závod po kvalifikaci domů.
Jaký vliv na to měly i pády? Během kariéry jste jich měla požehnaně, například před dvěma lety v Oberstdorfu.
Ani tak ne, na druhou stranu moje zdraví není úplně nejlepší. Zlobí mě levé koleno, často mi vyskakuje. Myslela jsem na to i při trénincích, abych při dopadu si s ním něco neudělala. S tímto psychickým blokem se skáče špatně. Kolikrát se mi stalo, že i při nalézání na lavičku jsem si ho vyhodila, následně jsem si ho zase nahazovala ve stopě. Budu muset s tím něco udělat, mít takové problémy ve dvaadvaceti není úplně ideální. (směje se)
Jaké máte nyní životní plány?
Teď bych ráda dokončila školu, čekají mě závěrečné zkoušky. Studuji na autolakýrníka, kam jsem šla po gymplu.
Docela neobvyklé zaměření. Avšak všiml jsem si, že to vychází z vašich zájmů.
Už od mala mě zajímají auta a motorky. Neměla jsem prostor se ubírat tímto směrem, teď si to tedy vynahrazuji. Ráda bych se tomu věnovala v budoucnosti, opravdu mě to baví. V současnosti v lakýrně pracuji, mám takový sen, že bych si později zařídila něco vlastního.
Kdo vás k této vášni přivedl?
Mám o jedenáct let staršího bráchu, moje dětství bylo spíše takové chlapecké. Lezení po stromech, autíčka a podobně. Jezdili jsme s tátou na motorce, vyplynulo to z těchto faktorů.
Mám takový pocit, že adrenalin k životu potřebujete…
Hodně! Jeden z mých snů je se projet v rallye voze. Jenže s někým, kdo to umí. Musel by to být někdo, komu bych mohla věřit. Kromě toho jsem si vždy chtěla vyzkoušet hokej, miluji ho. Od mala mě bavil, dříve jsem jezdila fandit Bílým Tygrům do Liberce.
Zpátky ke skokům. Chtěla byste se nějakým způsobem u nich angažovat, nebo to berete jako uzavřenou kapitolu?
Úplně uzavřená není. Skoky patřily patnáct let k mému životu, nedá se to úplně vymazat. Čtyři měsíce jsem nebyla na můstku, už teď mi to chybí. Byla bych moc ráda, kdybych si mohla občas skočit, zaplatit si soustředění s holkami.
Co přesně vám chybí?
Nejvíce holky. Byly pro mě druhá rodina, s Kájou se znám skoro celý život. Všechny mi přirostly k srdci. Už jsme se bavily, že musíme udělat nějakou společnou rozlučku.
Na druhou stranu teď máte více volného času, mám pravdu?
Bohužel ne. Ten čas, který jsem trávila na můstku, teď prožívám s přítelem a kamarády na trénincích a závodech v Enduru.
Užíváte si, že už nemusíte tolik řešit svou váhu?
Já jsem nikdy větší problémy s váhou neměla. Jím hůř, ale méně. Buď nestíhám, nebo jsem si líná něco nachystat. (směje se)
Pamatujete si, jak jste se skoky začínala?
Dostala jsem se k tomu v první třídě přes mého spolužáka. Ten se zmínil o závodě v Lučanech nad Nisou, kde jsem na tamním malinkém můstku společně s Janou Mrákotovou vyhrála. O pár dní později mi domů přišel dopis, ve kterém mě zvali na trénink. Rodičům se to příliš nelíbilo, nakonec ale mi dali souhlas.
Na jaký moment vaší kariéry budete nejraději vzpomínat?
Je jich hodně. Emotivní byl první týmový závod žen na MS v Seefeldu, to jsem totiž měla po pádu v Oberstdorfu a dělala jsem vše pro to, abych se co nejdříve vrátila na můstek a vypomohla holkám. Taktéž Raiw Air turné, to bylo nádherné. Ale vzpomínat budu na každé závody, měly jsme s holkami fantastický kolektiv a každá chvíle s nimi byla krásná.
Na jaký úspěch jste nejvíce pyšná?
Když jsem překonala v roce 2015 zranění a hned v prvním závodě, Kontinentálním poháru ve Falunu, skončila třetí. Dále Kontinentální pohár o rok později v Oslu, kdy jsem taktéž uzavírala stupně vítězů. Skákala jsem na úrovni Maren Lundbyové a Eleny Runggaldierové, čehož si nesmírně cením.
Jaké pro vás bude teď fandit holkám před televizní obrazovkou?
Těžké, ale zvykala jsem si na to už minulou sezonu, kdy se mi nedařilo. Holkám budu obrovsky držet pěsti, aby vyšla olympijská účast. To by bylo neskutečné.
Ženský tým prožil historickou sezonu, naopak vám to příliš nešlo. Jak se ve vás mísily tyto pocity?
Nebudu říkat, že mě to neštvalo. Lhala bych. Ale týmový úspěch jsem prožívala, mám z toho radost. Kája s Klárkou ukázaly, že české holky nejsou jen do počtu. Nikdo už nemá důvod nás odsuzovat.
