Občas mluvím, jako by mi bylo devadesát. Ale zatím se tak necítím, ujišťuje sdruženářský veterán Pavel Churavý
Patří mezi stálice české sdruženářské scény a národní tým by se bez něj jen těžko obešel. Šestatřicetiletý Pavel Churavý ale přiznává, že závodění je pro něj stále těžší.
Ve vrcholové severské kombinaci se Pavel Churavý pohybuje zhruba šestnáct let. Únorová olympiáda v Soči by pro něj byla už čtvrtým vystoupením pod pěti kruhy. Nejdřív ho ale čeká plnění nominačních kritérií. „Karty ještě nejsou rozdané, pořád je nás nějakých šest, co tam můžou jet. Zatím si připadám jako ten slabší, na druhou stranu věřím, že se do závodu dokážu připravit, vždycky to tak bylo, takže nevěším hlavu,“ říká před startem Světového poháru český veterán a vzpomíná na své první olympijské vystoupení v americkém Salt Lake City. „To už je hodně dávno. Nebyl jsem nikde ve špičce, takže jsem si přirozeně říkal, že ještě musím nějaký ten krajíc chleba sníst. To si ale vlastně říkám pořád, když přijedu na závody a vidím ta vyzábla, jak jsou na ten sport nadržená. To já jsem na sebe vždycky tak nějak opatrnější.“
MS Val di Fiemme 2013 (foto: Martin Sidorják)
Právě opatrnost je na místě, tolik let vrcholového sportování tělo pořádně vyčerpává a mnohem častěji hrozí nepříjemné zranění. „Už je to znát, daleko pomaleji regeneruju. To už jsem ale cítil v pětadvaceti, že zatímco výkon se pořád zvedal, regenerace byla čím dál tím obtížnější a delší. Z každého úrazu nebo zdravotního problému se člověk najednou dostává déle, než předtím. Když jsem schytal koňara před deseti lety, byl jsem fit za dva dny, dneska mi to trvá týden. Stejné je to s tréninkem. Když to přeženu, cítím to dalších čtrnáct dnů. Tak to prostě je, ale vlastně můžu být rád, že se z toho vůbec vyhrabu a dostanu se zpátky na nějakou úroveň,“ směje se Churavý, kterého čeká další sezóna na cestách. „Nesnáším balení a přesuny z místa na místo. Jakmile tam jsem, zavládne u mě naprostá spokojenost. Rád lyžuju, rád trénuju, to mě baví. Ale balit si tašku, někam se s ní trmácet a pak se dva dny sbírat z toho, jak jsem rozlámaný, to bych si klidně odpustil. Teď mluvím, jako by mi bylo devadesát, ale myslím, že stejnou nechuť k těm přesunům chovají asi všichni vrcholoví sportovci.“
Objíždění závodů a soustředění ztěžují jednomu z nejlepších českých sdruženářů i smutné pohledy dvou malých synů, Františka a Davida. „Jsou to moji mazlíci a rozhodně je to pro mě těžší než dřív, když jsem ještě rodinu neměl. Jsem málo doma a oni ode mě vyžadují, abych se jim pak o to víc věnoval. Když přijedu, chtějí všechno uspávání a další běžné věci po mně. Balit si tašku, dokud jsou vzhůru, moc nejde a když třeba doma cvičím, trochu po mně skáčou. Upřímně říkám, že si na závody a soustředění jezdím vlastně odpočinout, i přes tvrdou dřinu mám víc času sám na sebe. Svoje děti ale miluju a starám se o ně rád, i když je to někdy pořádně vyčerpávající.“
MS Val di Fiemme 2013 (foto: Martin Sidorják)
Ani na cestách po světě ale není Džmura, jak se Pavlovi Churavému říká, nikdy sám. V týmu téměř bez výjimky vládne dobrá nálada a když náhodou není do smíchu, vždycky je po ruce věrný parťák Tomáš Slavík. „Slejva je super, rozhodně jeden z mých nejlepších kamarádů. Můžu se u něj vypovídat, často si vyslechne, jak mě všechno bolí.. Jsem rád, že po tom světě jezdíme spolu,“ říká k týmovému kolegovi, se kterým v reprezentaci prakticky začínal, Pavel Churavý. Od loňska ho v dospělém áčku doplňuje také o osmnáct let mladší lomnický supertalent Tomáš Portyk. „Tomáš podle mě bude hodně dobrý, vidím v něm opravdu velký potenciál. Nebojí se, na můstku je dynamický, létá daleko přes lyže, běhá taky dobře. Naposledy jsem takový talent viděl u Míry Dvořáka. Díky tomu věřím, že postavíme na olympiádě i kvalitní družstvo,“ chválí mladou krev pátý muž z posledních her ve Vancouveru a trochu se zasní. Zvládne důležitou nominaci i počtvrté?
ŠS
