Chceme, aby měl náš sport budoucnost, říká trenérská jednička českého snowboardcrossu Marek Jelínek
Na 16. února 2014 asi nikdy nezapomene. Ten den se mu převrátil život naruby, když se jeho svěřenkyně stala olympijskou vítězkou. Na prahu sezóny, ve které bude vrcholem mistrovství světa, stojí Marek Jelínek s odhodláním znovu uspět. A nebude už dohlížet pouze na dospělou partu s Evou Samkovou v čele. Společně s Petrem Knappem chce vysoko vytáhnout i nadějné juniory.
„Z tréninku posledních dnů mám hroznou radost, protože se nám povedl kus práce. Junioři makali a Evka se potřetí na sněhu po zranění taky cítila fajn,“ hlásí Marek Jelínek ze soustředění v italském Passo Stelvio. Dny spokojenosti se ale střídají s únavou a rozčarováním. Po odchodu trenérského kolegy Flejšara zůstal na dospělou reprezentaci sám. I díky tomu se zrodila spolupráce s juniorským týmem.
Do loňské sezóny jste vstupoval jako trenér nadějné Evy Samkové a zakončil ji jako trenér olympijské vítězky. Jak moc se vám změnil život?
Hodně. Prožil jsem si sedmiměsíční deprese, které jsem v životě neměl. Moje role se změnila, je to teď těžší. Evka je samozřejmě mnohem víc zatížená všemi těmi věcmi kolem, což se odráží i v tom, že jí musím neustále upravovat tréninky. Já jsem na tom samozřejmě líp tím, že mám plný úvazek na Dukle, což mi pomáhá. Ale s nadsázkou říkám, že bych to možná vyměnil za nějaké chvíle klidu, kdybych věděl, že to někdo dokáže odtrénovat za mě a že se Evka na tom svahu nezabije.
Po olympiádě skončil druhý trenér Jakub Flejšar. Zůstal jste na všechno sám?
Na všechno ne, Flaška naštěstí neodešel úplně. Je to hodný člověk, vidí, že to bez něj nedáváme. Stará se o background a zajištění týmu, o prkna, školení trenérů, ale na tom kopci už s námi není a to je sakra znát. Pomáhá mi, že trénujeme společně s juniory a jejich koučem Petrem Knappem, takže jsme dva. Pořád je to ale málo. Třeba Rusové jsou tu v sedmi, ale to se nedá nic dělat.
Jaká je nastupující generace českých snowboardcrossařů?
Juniorů teď máme docela dost, kolem desítky. Bohužel to nejsou junioři, kteří by prošli žákovskou kategorií a které bychom jen přebrali a nějakým způsobem obráběli dál. Jsou to závodníci, které komplet předěláváme a to není úplně šťastné. Teď mám ale super pocit, jsme na šestém soustředění, z toho čtyři byly v Alpách, a začíná se to projevovat. Strašně se těším na juniorské mistrovství světa. Tentokrát bude až v Číně, takže doufám, že seženeme dostatek prostředků, abychom tam mohli závodníky vzít. Pořád s námi jezdí taky náš neslyšící závodník, mistr světa Tomáš Pazdera, který se připravuje na deaflympiádu v Rusku. Na to jsem taky zvědavý.
Zažívá po olympijském zlatu váš sport v Čechách boom?
Snažíme se snowboardcross posunout dál. To znamená zajistit víc trenérů, víc lidí, kteří tomu rozumí, nějaké tratě. A to všechno samozřejmě přináší i víc práce. Vzhledem k tomu, že jsem plně zaměstnaný tím, co dělám, tak to není zdaleka tak rozjeté, jak jsem si představoval po olympiádě. Příští týden jedeme školit trenéry na Pitztal. Nedostanou žádný certifikát, ale budeme se jim zadarmo snažit předat naše zkušenosti, které jsme získali za dvanáct let vedení repre družstva. Bylo by dobré, aby začali připravovat děti a juniory tak, abychom je to pak nemuseli roky přeučovat. Taky jsme se se svazem snažili rozjet nějakou pořádnou edukaci trenérů, ale letos to zodpovědně dělat nezvládnu. Snad příští rok.
Jak snowboardcrossu pomáhá “značka Eva Samková“?
Zní to strašně, ale snowboardcross potřebuje peníze a její osoba nám pomáhá k tomu, abychom tuhle disciplínu dokázali zajistit. Musíme se o Evku co nejlíp starat, protože když nebude jezdit a nebudou úspěchy, nebudou ani peníze. V žádném případě ji ale nechceme ničit. Takže jsme trpěliví, snažíme se to dělat tak, aby byla zdravá a aby mohla jezdit dalších dvanáct let, když bude chtít.
ŠS
