Každý někdy potřebuje oraz, říká před cestou do Gruzie olympijská vítězka Eva Samková
Únorové olympijské zlato jí převrátilo život naruby. Stala se miláčkem národa a vyhledávanou celebritou, přestala být pánem svého času. Pět měsíců po triumfu v Soči se snowboardcrossařka Eva Samková pomalu vrací ke svému životu. Doléčuje zraněný kotník a chystá se na neobvyklou dovolenou v Gruzii.
Evo, od vašeho úrazu uběhly čtyři měsíce. Už jste úplně v pořádku?
Jo, už jedu víceméně kompletní trénink. Kotník už asi nebude jako dřív, ale určitě se lepší. Teď je důležité správně a pravidelně regenerovat. Jenže na to já jsem trochu zevlák, což je samozřejmě špatně. Spousta sportovců už mi říkala: „Až tě to bude bolet nepřetržitě půl roku nebo rok, tak začneš být poctivá.“ Ono je to samozřejmě důležité, ale jsou taky jiné zábavy. Radši než si sednout do vířivky si půjdu sednout na koně. Sice jsem profesionální sportovec, ale asi ne ve všech směrech (smích).
Jaký pohyb vám v uplynulých měsících nejvíc chyběl?
Určitě běh, i když pořád ještě moc neběhám, zatím jsem běžela jednou patnáct minut v kuse, ale bylo to super. No a už se teda těším, až se vrátím zpátky na sníh. Myslela jsem si, že to vydržím dýl, ale nevadil by mi nějaký letní ledovec. Pojedeme v září, to není daleko, ale už mi to docela chybí, už bych si zajezdila.
Máte z návratu na sníh i obavy?
O hlavu se až tolik nebojím. Jednou už jsem se takhle vracela s kolenem, takže mám zkušenosti a nepřemýšlím nad tím. Spíš mám trochu strach, jak to půjde, protože ten kotník je důležitý. I když se to nezdá, tak hlavně díky kotníkům můžu dělat maximální dřepy a zatím, když si to zkouším jen tak doma, tak to není úplně ideální.
Během jara jste se zúčastnila mnoha zajímavých akcí. Co nejšílenějšího jste zažila?
Rozhodně Red Bull Air Race v Chorvatsku, kde mě vzali do akrobatického letadla. Nakonec jsem neletěla s Martinem Šonkou, protože závodil a neměl čas. Letěla jsem s někým, kdo tam dělá takové ty media lety, ale bylo to vážně hustý, to mě překvapilo. Jinak se mi líbilo všude tam, kde se sešla dobrá parta. Třeba v Sušici, kde byla kapela Monkey Business a jejich kamarádi, všechno skvělí lidi. Je zajímavé a hezké se s takovými lidmi potkat.
Čekají vás vůbec nějaké prázdniny?
To jo, teď je přede mnou dětský tábor na koních a pak letím do Gruzie na dovolenou.
Proč zrovna do Gruzie?
Já si před sezónou nejdřív vymyslela Bhútán, ani nevím proč. Viděla jsem o něm nějaký dokument a líbilo se mi, že tam nic není. Cestovatelům se ta země otevřela až někde v pětadevadesátém. Jenže je to dál, než jsem myslela a hlavně se mnou nikdo moc nechtěl jet (smích). Kamarád chtěl buď do Gruzie nebo Ázerbájdžánu, tak jsme se dohodli, že pojedu s ním a bude to Gruzie. Prostě taková jednodušší země před Bhútánem.
Co o Gruzii víte?
Nic moc (smích). Vím, že hlavní město je Tbilisi, tam přiletíme. Taky že je tam krásná příroda, v jedné oblasti jsou vinice, tak třeba se tam naučím pít víno. A mají tam kousek Černého moře, ale tam asi ani nechci jet. I když Gruzie není žádná super turistická destinace, myslím, tam budou v polovině července mraky lidí a to já nechci. Já chci krosnu na záda a nějaké pořádné výhledy na horách.
Co na váš dobrodružný nápad říkali rodiče a trenéři?
Rodičům jsem to prostě oznámila. Myslím, že nemá smysl se ptát, když už čtyři roky cestuju po světě a oni stejně neví, kde přesně se pohybuju. Trenérům jsem to taky oznámila, konzultovali jsme to, ale ne moc. Mám pocit, že člověk by si měl dát občas oraz. V té době nebudu mít vůbec žádné tréninky, myslím, že chození po horách ve třech tisících bude i tak slušný záhul. Ale jo, trenéři byli v pohodě, oni jsou v klidu.
Kde budete nocovat?
Všude možně. Lidi jsou tam prý pohostinní, tak toho asi někdy využijeme. Bereme si s sebou nějaký malý stan, když bude pěkně, budeme spát pod širákem. Hlavně žádné hotely, těch mám přes sezónu plné zuby. V nejhorším využijeme nějaké ty baráčky v horách nebo nejlevnější ubytování.
Máte už s takovým svobodným cestováním zkušenost?
Když jsem byla malá, byli jsme ve Slovenském ráji. Měli jsme stan a vždycky se vraceli do kempu. Jinak to znám akorát z vyprávění rodičů, jak jeli v osmnácti stopem do Itálie nebo na motorce do Maďarska a Bulharska. Takže myslím, že v mých jedenadvaceti už ani nemůžou nějak protestovat (smích). Strašně se těším, takové cestování se mi líbí. Můžu si zaplatit nějakou šílenou dovolenou, ale o to mi vůbec nejde. Nechci škudlit, ale proč neušetřit a ještě si díky tomu neužít srandu?
Loňské léto jste prožila jako dvacetiletá holka z Vrchlabí, to letošní prožíváte jako olympijská vítězka. Je to jiné?
Je to hodně jiné, od skončení zimy pořád někde lítám. Ono se to nezdá a já si ani nepřipouštím, že to může tolik vyčerpat, ale pak je to tak, že jsem pořád v pohodě a najednou po čase mi dojde, že jsem úplně hotová. Mám za sebou několik měsíců nějakého ježdění a usmívání se. Já na ty lidi chci být milá, protože oni za to nemůžou, ale je to náročné a hodně to vysává. Takže hurá do Gruzie!
ŠS
