Zlatý trenér Marek Jelínek: Nejlepší odměnou je, že nám to lidi stále přejí
Od olympijského triumfu snowboardcrossařky Evy Samkové uplynulo víc než čtrnáct dnů, přesto oslavy nekončí. Zlatá medailistka ze Soči má najednou víc povinností než před nejdůležitějším závodem kariéry. A její tým je na tom podobně.
Marku, už jste se na chvíli zastavil?
Na sněhu jsme zatím nebyli, ale i tak je teď ta trenérská úloha těžká a únavná. Samozřejmě se snažíme Evku trochu uchránit a dát všechny ty její akce nějak rozumně do kupy, aby nebyla úplně tuhá. Aby to mělo hlavu a patu a nebyla z toho všeho jenom naštvaná, což se docela daří.
Už vám to zlato došlo?
Hlavně mi došlo, jaká je s tím spojená práce a zodpovědnost. Dochází mi to tak nějak po vlnách, už tam ale byly i nějaké depky a opravdu hodně nepříjemné stavy. Nejlepší je můj tatík, který se hodně zasloužil o to, aby to takhle dopadlo. Pomohl sehnat peníze a deset let s námi zadarmo jezdil na závody, aby nám pomáhal. A ten je teď..jak bych to řekl. Slaví pořád a vždycky jednou za čtvrt hodiny vykřikne radostí a juchá. Já tohle měl první den, on to má už čtrnáct dní v kuse.
Evu čekají poslední dva Světové poháry. Chystáte se dojet sezónu takříkajíc na pohodu?
To ne. Pořád je tam možnost dosáhnout na dost dobrý výsledek v celkovém pořadí. Navíc u nás se závody nedají jezdit napůl, ta trať se nedá jet nějak v klidu. Takže Eva se připravuje dál, fyzicky na tom bude hádám líp než v Soči. Kdyby nemakala, mohla by se zranit. Jsme ale připravení na to, že kdyby byla někde trať špatně udělaná a nebezpečná, tak ji do toho prostě nepustíme. Evka už pro letošek tak trochu splnila, řekl bych (smích).
Po návratu do Čech vás čekala spousta odměn a milých překvapení. Eva staví nejvýš to, že dostala koně. Co vede u vás?
Já koně nedostal, takže to mě nechalo docela v klidu (smích). Navíc jsem věděl, že ho Evka dostane a nápad to byl podle mě skvělý. Věděl jsem, že ji to hrozně potěší, protože závidí mým dětem, které mají od dědy půlku koně a ona nic. Takže to bylo vždycky: „To nemá cenu, tvoje děti už maj koně, i když jsou takhle malí a já po tom toužím celej život a nemám ho.“ Teď k Vánocům jsem dal dětěm sedlo a ony to samozřejmě moc neocenily. Evka když to slyšela, tak zase říkala: „Tak já nemám ani to sedlo a tvoje děti ani nejsou nadšený, že ho mají.“ Takže pro Evku byl jednoznačně nejlepší kůň a pro mě? Asi to, že lidi, které znám a mám rád, z nás mají dobrý pocit a jsou za nás šťastní. Musím zaklepat, zatím to není o nějaké zášti nebo závisti. Baví mě potkávat lidi, kteří jsou veselí a přejí nám to, je v tom strašně pozitivní energie. Během našeho olympijského závodu se stala i taková zajímavá věc, ale nevím, jestli to sem patří.
Zkuste to..
Mám kamarády a známé na Jižní Moravě a tam jsou samozřejmě hodně věřící. Náboženství tam funguje úplně jinak než tady v Praze, je to pro ně hodně silná součást života. V Rusku jsem na ně myslel, když jsme jeli s Evou po kvalifikaci nahoru na start a bylo před námi to nejdůležitější. Říkal jsem si, jestli bych jim neměl zavolat, aby se za nás trochu pomodlili, přestože já věřící nejsem a nerozumím tomu. Nakonec jsem nevolal. A po návratu do Čech jsme zjistili, že za nás byly vedené mše svaté, aby to prostě dopadlo. Ti známí mi potom říkali, že to bylo všechno zařízené a že nechtěli nechat nic náhodě. To je strašně krásný pocit, že celé oblasti v Čechách Evce fandily a že ti lidi jí to přáli. Myslím, že právě díky té ohromné pozitivní energii to vyšlo.
Foto: Herbert Slavík
ŠS
