Rozhovor: Gabriela Capová o prvním lyžování sedm měsíců po zranění
V minulé sezóně patřila k největším nadějím alpského lyžování, když si pomalu ale jistě budovala pozici v elitní třicítce Světového poháru ve slalomu. V polovině prosince se ale v paralelním slalomu ve Sv. Mořici zranila a sezóna pro ni předčasně skončila. Nyní se Gabriela Capová po sedmi měsících vynucené pauzy poprvé postavila na sníh.
Jaký byl první pocit na sněhu?
Zvláštní, ale dobrý. Všechno jsem si vyzkoušela a postupně získávala v koleno důvěru, bylo to s každým dnem lepší. Jezdila jsem jen pomalu, aby si koleno a noha celkově zase postupně zvykla na pohyby na sněhu. Jsem ráda, že už mám první lyžování za sebou a to i kvůli covidu, kdy nebylo dlouho jisté, kam a kdy nás pustí. Teď to mám takzvaně odškrtnuté a už vím, že to na lyžích půjde. Celkově jsem jezdila tři dny a bylo to po rovině na krátkém kopci na Kaprunu, což bylo dobře, protože se tam nedalo nic vymýšlet - žádný jiný kopec tam nejezdil. A navíc jsem tam byla poprvé, takže jsem nebyla koncentrovaná jen na lyže. Pozitivní bylo, že koleno nenapuchalo ani nebolelo. Jen chůze v lyžákách byla nepříjemná.
Převládalo před prvním lyžováním těšení se nebo nervozita?
Obojí. Těšila jsem se, ale byla jsem zároveň nervózní, jaké to bude. A bylo to v podstatě takové normální. Pár dní před tím jsem byla na finálním kontrole u prof. Finka a ten byl velmi spokojen se stavem té nohy. Myslím si, že se u mě operace i rehabilitace povedly. Vím, že je přede mnou hodně práce, nechci ale nic uspěchat. Je důležité jít postupně, krok za krokem, aby se noha dobře osvalila v pohybových řetězcích zapojujících se přímo na lyžích, a abych vybudovala opravdu dobré základy, na kterých půjde dlouhodobě stavět. Proto budu přes léto jezdit pouze volně a do bran půjdu, předpokládám, v září.
Kdyby ses měla ohlédnout za tím zraněním, co bylo nejtěžší?
Samotný fakt, že jsem se zranila byl pro mě náročný, protože jsem si myslela, že se mi to nemůže stát. Myslela jsem si, že jsem tak fyzicky připravená a že jezdím jen technické disciplíny, že se třeba nějak při pádu dotluču, ale ne že si přetrhu ACL. Ostatně dodnes jsem přesvědčena, že kdyby v tom paralelu nebyl skok nebo tam byl kompaktnější povrch a mně se nezařízla lyže, nestalo se to (pozn.: Gábina se zranila po dopadu na skoku). A v průběhu rehabilitace byl nejtěžší začátek, kdy jsem nebyla schopna ovládat natažení nohy podle svých představ. Kvadriceps nefungoval dobře, v sedě jsem si musela pomáhat druhou nohou, abych zraněnou nohu vůbec narovnala.
Bylo to celkově dlouhých sedm měsíců?
To zase ani ne. Hodně se toho dělo a i vzhledem k vývoji situace se mi to rozdělilo na úseky. První bylo období rehabilitace v Lublani, pak jsem byla doma kvůli korona situaci a v posledním období už to šlo rychle. Rozhodně jsme se nenudila, byla to makačka. Jsem proto ráda, že jsem se dostala na začátku července do Chorvatska, kde jsem si od všech těch tréninků a rehabilitací odpočinula, už jsem to potřebovala.
Jaký je tvůj nejbližší program?
Příští týden jedeme na Passo Stelvio. Spát budeme dole v Bormiu, abychom byli v nižší nadmořské výšce a bez problémů mohli vkládat kondiční tréninky. Navíc nahoře teď nemusíme být první, protože - jak už jsem říkala - budeme jezdit jen volně. Chtěli bychom tam strávit týden a pak koncem srpna znovu. Kam a na jak dlouho v srpnu pojedeme, zatím ještě nevíme, vše budeme přizpůsobovat aktuálním potřebám a situaci.
(EK)
Photo: Archiv Gabriely Capové
Fotogalerie
