Končící Kateřina Pauláthová: Ničeho nelituju. Svému mladšímu já bych vzkázala, ať si dává větší pozor na zdraví
Svou bohatou závodní kariéru ukončila osmadvacetiletá rodačka z Havířova na konci března na mistrovství České republiky. Po prvním kole byla dokonce ve vedení, druhou jízdu se rozhodla pojmout ve velkém stylu. Co jí lyžování dalo do života a co má v plánu dělat po konci profesionální kariéry?
Jak vzpomínáš na své lyžařské začátky? Dělala jsi v mládí třeba i jiné sporty?
Odmalička jsem si dělala srandu, že jsem takový čistokrevný lyžař. Lyžovala celá moje rodina - mamka, táta, ségra i děda. Rodiče mě zkoušeli dávat ještě na tenis, ten mě v dětství ale vůbec nebavil, furt jsem házela raketou (směje se). Na základce jsem dělala i atletiku. Já jsem toho sportu měla strašně moc. Ale lyžování byla pro mě bylo jasnou volbou. Když se na to tak zpětně dívám, tak u něj mi přišla asi největší svoboda. Tenis mě začal bavit až třeba ve dvaceti. Najednou jsem tomu přišla na chuť. Je to skvělá příprava na lyžování, takže jsem ho později začala zapojovat do přípravy.
Ve Světovém poháru sis zapsala premiérový start v Söldenu v roce 2010 jako sedmnáctiletá teenagerka. Jak jsi to tehdy vnímala? Byla jsi nervózní ve společnosti těch nejlepších světových lyžařek?
To už je let, že už si to ani moc nevybavuju (směje se). Ale určitě jsem měla respekt. Ten jsem mívala v Söldenu vždycky. Kopec je tam opravdu těžký, dlouhý a náročný. Nepamatuju si úplně pocity. Na závodech jsem byla jako střelec, v obřáku jsem jezdila vždycky bomby. Nervózní jsem nebývala.
Ani s postupem věku a častými zraněními nervozita nepřicházela?
Přišel spíše pud sebezáchovy. Když jsem začínala jezdit kombinaci a musela se více soustředit na rychlostní disciplíny, tak mě to strašně bavilo. Ale jakmile to člověk nemá natrénované, tak to sebevědomí na lyžích tam není. To jsem se spíš bála. I těmi zraněními, které jsem měla od 17 let skoro každou sezónu, tak převládalo to, že se nechci na lyžích zabít.
Celkem šestkrát v kariéře se ti podařilo bodovat ve SP, dvakrát jsi byla v TOP10 na Evropském poháru, účastnila ses dvou olympijských her. Na co jsi ve své kariéře nejvíc pyšná?
Nejvíc jsem pyšná na to, že jsem se po velkém zranění a operaci křížového vazu dokázala za osm měsíců dostat na olympiádu v Pchjongčchangu. Bylo to pro mě velké zadostiučinění, že se mi to povedlo. Jinak si vážím všech výsledků, je pravda, že u některých je škoda, že se nedotáhly do zdárného konce.
Máš na mysli nějaký konkrétní příklad?
Zpětně mě nejvíc mrzí obří slalom na mistrovství světa v Beaver Creeku v roce 2015. Po prvním kole jsem byla se startovním číslem z páté desítky 17. Ve druhém kole jsem spadla pět bran před cílem, ještě po vnitřní lyži. To jsem hodně oplakala.
Co bys vzkázala sama sobě, jako začínající lyžařce? Udělala bys něco jinak?
Já jsem typ člověka, který ničeho nelituje. Spíš bych svému mladšímu já vzkázala, ať si dává větší pozor na zdraví. Po druhé operaci kolene, mě to teprve cvrnklo do nosu. Řekla jsem si: Dělej se sebou něco, co chceš dělat za deset let, když už teď nemůžeš sejít schody bez bolesti? Dřív jsem často chodila přes bolest a se svým zdravím hodně hazardovala.
Právě zranění tě během kariéry hodně trápila. Kvůli problému s kolenem jsi jednu dobu skoro dva roky nezávodila. Jak psychicky těžké to pro tebe bylo a čemu ses v této závodní pauze věnovala?
Upřímně jsem si myslela, že už nikdy nebudu závodit. Prožívala jsem perné chvíle. Začala jsem se věnovat svému tělu, studovat, našla si novou práci a dělat i jiné věci. Změnila jsem své priority, začala se víc starat o sebe a o své zdraví. Později se to nějak změnilo, já se vrátila k lyžování, začalo mě to znovu bavit. Když jsem nezávodila, tak taťka začal trénovat mladé lyžařky, a já jsem po svém návratu na lyže s nimi začala občas jezdit. Hrozně mě to bavilo, že jim můžu předat nějaké své zkušenosti.
Jak dlouho jsi o konci kariéry přemýšlela?
To rozhodnutí přišlo někdy během uplynulé sezóny. Bojovala jsem se ztrátou motivace, jsem ten typ člověka, který dělá všechno na 100 procent. Sport mě hrozně bavil, ale zároveň jsem věděla, že už nechci jít přes tu hranici, kdybych se nedej bože znovu zranila. Navíc se to potom ani nedalo stíhat s ostatními aktivitami, které jsem začala dělat.
Co ti lyžování dalo, a co naopak vzalo?
Lyžování mi dalo strašně moc. Vzalo mi to samozřejmě nějaké ty roky života, ale já ničeho nelituju. Dalo mi to spoustu zkušeností, osobitý pohled na svět. Myslím si, že spoustu sportovců se mnou bude souhlasit, že když jsme zvyklí cestovat sami a jsme třeba dva měsíce z domova, takže se naučíme tak nějak fungovat, moc věcí nás nerozhodí. Procestovala jsem celý svět, poznala skvělé lidi. Celkově mě to zformovalo do lepší osobnosti, sport mi dal do života hrozně moc.
Proč sis pro své rozloučení vybrala právě mistrovství České republiky ve Špindlerově Mlýně?
Ono to ve Špindlu tak nějak všechno začalo. Jako žačka, juniorka jsem tam hodně závodila, přes zimu jsme tam i bydleli. Jako malá jsem tam trávila spoustu času. Chtěla jsem, abych tam měla celou rodinu a kamarády. Já se vždycky na MČR hrozně těšila, každý rok se tam sjede celá lyžařská parta a závodníci, kteří se během roku jen tak nesejdou.
V cíli na tebe čekali s květinami a konfetami členové rodiny, parťačky z reprezentace, kamarádi. Čekala jsi takové překvapení a jak moc emotivní to pro tebe bylo?
Čekala jsem, že v cíli bude pár lidí se šampáňama. Ale že tam bude tolik lidí a taková sranda, to jsem opravdu nečekala. Byla jsem extrémně dojatá. Musím poděkovat všem lidem, které mám okolo sebe. Furt jsem z toho naměkko, jen když o tom mluvím.
Pro svou poslední jízdu jsi zvolila kytičkované šaty a sklenku šampaňského v ruce. Jak jsi přišla na tento nápad a měla jsi i jiné varianty?
Terka Kmochová mi přes Instagram poslala video holky, která přesně takhle jela v letních šatech se skleničkou sektu. Hned jsem si řekla, to je jasný, takhle pojedu. Podle mě to bylo mega cool a byla sranda.
Čemu se plánuješ věnovat po ukončení kariéry? Před 10 lety jsi v jednom rozhovoru řekla, že by sis ráda otevřela svoji vlastní praxi, nebo jezdila s nějakým týmem, jako fyzioterapeutka. Změnily se od té doby tvoje plány?
Úplně se to nezměnilo, ale na studium fyzioterapie bohužel nebyl čas. Aktuálně studuju sportovního a kondičního specialistu. Věnuju se kondičnímu tréninku, mám stálé klienty, ale věnuju se i mladým lyžařkám. Vedu to hodně směrem fyzioterapie a zdravotního cvičení, abych lidi naučila cvičit zdravě a neubližovali si. Hodně vycházím ze svých kondičních tréninků, které jsem dělala kvůli profesionálnímu sportu.
Počítáš s tím, že se ti po závodním lyžování bude stýskat? Po čem nejvíc? A po čem naopak vůbec ne?
Bude mi chybět závodní adrenalin, ta lehká nervozita před startem a překonávání limitů. To se ale dá zažít i jinak. Nejvíc se mi bude ale asi stýskat po obřáku obecně. Strašně jsem milovala, když byla krásná trať a mohla jsem si ji prosvištět jako blázen. A stýskat se mi nebude po ranním vstávání a častých zraněních.
Kdo tě na tvé závodní cestě nejvíc podporoval? Na koho ses mohla spolehnout?
Určitě na rodinu a přátele, kteří pro mě byli obrovskou oporou. Dále mi v průběhu mé kariéry velmi pomáhali svaz, OLYMP a partneři, bez kterých by to taky nešlo. Všem moc děkuju za podporu!
(AM)
Fotogalerie
