Závěr kondiční přípravy už docela těžce koušu, přiznává Šárka Strachová a těší se na sníh
Slalomářku Šárku Strachovou dělí od návratu na sníh poslední tři týdny kondiční přípravy. Olympijská vlajkonoška si během léta vyzkoušela třeba thaibox nebo vodní lyže. Sama ale říká, že zasněženým sjezdovkám se nic nevyrovná.
„Na první lyže se hodně, ale opravdu hodně těším,“ neskrývá nadšení trojnásobná medailistka z mistrovství světa. „Hlavně na tu změnu, musím říct, že už jsem docela unavená. Přece jenom je to takový stereotyp a ta čtyřměsíční kondiční příprava je náročná. A letos ten poslední měsíc už vážně docela těžce koušu,“ přiznává.
Šárko, aktuálně se připravujete v Harrachově. Jaký k němu máte vztah?
Hodně jsme sem jezdili trénovat především v dětství, vždycky nám tu s tréninkem vycházeli vstříc. Potom samozřejmě čím jsem byla starší, tím míň času zbývalo na to trénovat doma. Ale často sem zabrousíme v létě na víkend a teď premiérově jsem se tu rozhodla udělat i letní soustředění. Chceme hodně jezdit na silničních kolech, jsou tady dobré podmínky a zázemí i co se týče posilovny a hřišť, takže je to určitě příjemná změna oproti Praze.
Osvěžily vaši letošní přípravu nějaké další změny?
Nové je to, že dvakrát týdně chodím na trénink thaiboxu, což je výborná kondiční průprava a jsem z toho nadšená. Je to zpestření a skvělá všestranná zátěž. Děláme to hlavně kvůli silové dynamice a opravdu to funguje.
Jaká jste rváčka?
Špatná (smích). Myslím, že co se třeba techniky týče, tak mi to celkem jde. Dobře kopu nohama a snažím se zapracovat i na tom vršku, ale říkala jsem i trenérovi, který mě thaibox učí, že si nedovedu představit, že bych někoho opravdu praštila. I když člověk nikdy neví. Potom tě někdo fakt naštve nebo to budeš opravdu potřebovat.. Nikdy nevíš, co se v tobě objeví a ta rána se může hodit. Ale od přírody rozhodně rváč nejsem.
Zažila jste v létě něco neobvyklého?
Vyzkoušela jsem zase po dlouhé době vodní lyže. Jsem sice lyžařka, ale tohle zatím nemám úplně najeté. Je to pro mě takový adrenalin, nejtěžší je vždycky vyjet z té vody. Když už se pak stojí na hladině, není to tak složité. Jezdím pořád na dvou, tak se chystám, když bude čas, se tomu trochu pověnovat a zkusit třeba monoski, ale to už je samozřejmě celkem náročná technika.
Šárka Strachová během podpory projektu Na kole jen s přilbou
V uplynulých měsících jste byla často vidět v souvislosti s charitou, či akcemi s dětmi. Nebylo toho příliš?
Pořád ještě si myslím, že to není tak zlé, že těch akcí není zase tolik. Pokud to jde a je možné to propojit s tréninkem, vždycky se ráda zúčastním. Jsem například patronkou Talentu roku, tam už bylo jedno vyhlášení a dětský den. A teď naposledy jsme byly všechny závodnice z Milka Ski Stars týmu na čokoládovém festivalu v Rakousku a to bylo fajn. Strávily jsme tam den s dětmi, bylo tam pro ně hodně atrakcí a samozřejmě čokoláda. To bylo příjemné z toho pohledu, že jsem tam potkala svoje kamarádky a zároveň soupeřky, tak jsme se pobavily, co která dělá a kdy letí na Nový Zéland nebo do Argentiny.
Když mluvíte o čokoládě, jak moc si alpské lyžařky hlídají přes léto váhu?
Myslím, že se nedá najít jasný prototyp sjezdařky, který by fungoval. Jsou holky, které jsou hubené a vypadají, že nemají žádnou sílu, ale jsou rychlé. Pak jsou takové, u kterých je vidět, že ta kila navíc mají a jsou rychlé taky. Já sama si váhu hlídám hlavně proto, že celkem jednoduše přibírám. Opravdu musím dbát na to, aby výdej byl větší nebo minimálně stejný jako příjem. Spíš se trochu děsím toho, jak moc se budu muset hlídat, až přestanu sportovat. Přeci jen jako sportovec jím hodně a jsem zvyklá si dávat, na co mám chuť, protože mám velký výdej.
Kondiční příprava se blíží ke konci, co přijde pak?
Ještě mě čekají tři týdny, už to odpočítávám, nejdřív to byly týdny, teď už dny (smích). Potom vyrážíme na lyže do Itálie na Passo Stelvio, jen na pět dnů, takové rozjetí na začátek. Vyzkouším nový materiál, otestuju lyže a získám zase po čtyřech měsících ten cit. Pak letíme na tři týdny do Argentiny, už potřetí v řadě. No a potom už se rozbíhají evropské ledovce a ono to uteče jako voda. Vracíme se na konci září a do prvních závodů bude zbývat necelý měsíc. Pak už to jede, jede, jede a je březen (smích).
Málokdo si umí představit lyžování v Argentině. Jaké to tam je?
Lítáme na úplně nejjižnější cíp Jižní Ameriky do města Ushuaia, což je Ohňová země, je ještě pod Patagonií. Budeme tam v září, takže to je v Argentině konec zimy, začínající jaro a je to tam na trénink výborné. Pro mě je to výhodné v tom, že časový posun je jenom pět hodin, takže míň než třeba v New Yorku. Bydlíme tam u moře a trénovat jezdíme do hor do nadmořské výšky do tisíce metrů. To je velká výhoda proto, že jsou potřeba natrénovat objemy. Dřív jsme jezdili přes léto do Zermattu nebo Saas Fee, ale tyhle střediska jsou až čtyři tisíce metrů vysoko, takže to bylo vždycky strašně náročné. Nedá se tam toho natrénovat tolik jako právě v té Argentině. Část závodníků lítá ještě na Nový Zéland, ale to už je mnohem delší cesta a časový posun je tam dvanáct hodin a je to zase o něco náročnější.
Sezóna se nezadržitelně blíží, s čím do ní půjdete?
Vrcholem bude únorové mistrovství světa ve Vailu, to je priorita. Potom jsou pro mě pořád ještě velké motivace a hodně nesplněných cílů ve Světovém poháru jako takovém. Takže určitě útočit na pódia a na vítězství a pokud bude obojího dost, tak pak může člověk uvažovat i o glóbu za celkové prvenství. Ten tam pro mě pořád visí jako takový velký cíl a přání.
Máte vlastně ráda zimu jako roční období?
Já musím říct, že každé roční období má něco do sebe a je na něm něco úžasného. Zimu mám moc ráda, jediné, co na ní občas žvejkám, je to vstávání do tmy. To právě miluju na létě, že je dlouho světlo a ráno v pět, když se člověk probudí, vidí slunce.
ŠS
Fotogalerie
